Marek Navrátil: Dokončit stovku je vždy samo o sobě uspokojující

Asi měsíc před J100 jsem náhodou někde na internetu objevil informaci, že se vůbec něco takového koná. Závody v Jeseníkách mně přitahují, protože to je jednak moje rodné místo a pak se tu běhá i po rozlehlejších hřebenech, které například v Beskydech nenajdete.

Nad přihláškou jsem dlouho nepřemýšlel a 1. května před 23 hodinou jsem stál spolu s ostatními asi 200 běžci na startu v Šumperk. Naběháno mám dost, takže nebyl důvod se na začátku příliš šetřit a nechat si utéct špičku. Někteří „mladí vlci“ ale stejně poodběhli. Tempo na prvních 10 km mi ale mé Suunto Ambit ukazovaly jen něco málo přes 5 min/km. To je celkem rychle, když si představím těch dalších 95 km. Přesto příliš nezpomaluju, ani když už se jde přes louky do kopečků a lesů mezi Šumperkem, Hanušovicemi a Ramzovou. Navigace v Ambitech skvěle navádí a tak neztrácím čas ani hledáním cesty a značek. Právě tyhle místa znám totiž z celé trasy nejméně. I v noci je ale vidět, že je tady hezky, všude plno opravených chalup a chat. Po 30 km dobíhám do Branné, kde už šilhám žízní a netrpělivě očekávám občerstvovačku. Těsně před závodem mi totiž prasknul camelbag a musel jsem vzít zavděk jen malým bidonem na 0,5 litru a naštěstí jsem s sebou měl i 2 balení vodíkové vody po 430 ml. Tu jsem si ale musel šetřit i na druhou půlku závodu, kdy potřebuju rychle odplavovat laktát, abych mohl pořád běžet bez velkých potíží. Nemohl jsem ji do sebe nalít hned.

Z Branné už jsem vybíhal napitý, voda doplněná, nějaké pamlsky taky. Držel jsem 8. místo a věděl jsem, že do cíle je daleko. Věřil jsem, že se moje umístění ještě zlepší – vždycky na stovkách začínám až v druhé půlce získávat. Čtyřicátý kilometr a Ramzová – dobíhám 2 čelovky – místo 6. a 7., to mi pomáhá psychicky. Nicméně přichází kopec až na Šerák a ten je šeredný. Číslo 6 se po chvíli vzdaluje (před námi), tak se plazíme spolu se sedmičkou nahoru. Vím, že nahoře zas bude líp a rozběhne se to. Teď do toho kopce si představuju, jaké by to asi bylo, kdybych už za sebou měl aspoň 10 tréninků na hypoxickém generátoru! Jak bych teď potřeboval víc krvinek, hemoglobinu, energie! Jenže s tím začínám až za týden, takže snad na příštím závodě…

Nahoře kupodivu ani neprší, ani není zima, ani vítr – optimální běžecké počasí, i když jsou asi 4 hodiny ráno. Rozbíhám se, ale není to vůbec jednoduché. Pod nohama je plno promrzlého starého sněhu, který se někdy propadá a někdy ne, někdy klouže…nic příjemného. Probíhám přes Keprník a z „hlavního tahu“ na Č. Sedlo odbíhám na Vozku, kde je také jedna kontrola. Jsme spolu s dalším parťákem na 7-8. místě a dobíháme takto až na Č. Sedlo. Opět jsem už bez vody a lehce dehydrovaný, takže doufám v otevřený hotel, kde naberu vodu. Povedlo se i v tuhle brzkou ranní hodinu a kolem 5 ráno odbíháme dále směr Praděd. Vypadá, to, že budeme mít podobné tempo delší dobu.

Někde u Malého Jezerníka nás náhle dochází a předbíhá jeden závodník. Nejdřív jsme oba překvapení, protože jsme si udržovali slušné tempo, ale uklidnil nás, když zmínil, že zabloudil někde kolem Šeráku a předtím se držel někde v první skupince s Filipem Šilarem, pozdějším vítězem. Ještě před Švýcárnou nám zmizel z dohledu. Odtud směrem na Praděd byla cesta pokrytá ledovým udusaným sněhem od rolby, po které se nedalo skoro vůbec běžet. Byly to 3 dlouhé kilometry, které se pak zlomily v seběh na Ovčárnu. Byla by to odměna, kdyby to nebyl asfalt. Pak už byl vlastně poslední sněhový úsek – stoupání na Petrovy kameny, a odtud po hřebeni už se krásně běželo až na Skřítek. Den se rozednil a bylo pořád příjemně. Mého souputníka postihl u Jelení studánky pád na zem po zakopnutí, ale vzchopil se a brzy jsme zase spolu pokračovali. Já jsem se zase potkal se zemí kousek nad Skřítkem, kdy jsem podrážkou zavadil o vyčuhující kámen a při běhu z kopce se nedalo už dělat nic jiného, než pořádně spadnout na obličej. Naštěstí taky bez vážnějších následků, zahnal jsem jen malé křeče v lýtkách a těšil se na další občerstvení na Skřítku.

Překvapivě jsme tu doběhli 3 závodníky a to mně zase psychicky postrčilo. Než jsme si dobrali proviant, byli sice pryč, ale ne déle než 3-4 minuty. Vrazil jsem do sebe i poslední vodíkovou vodu abych byl maximálně schopný výkonu a hurá za nimi, na posledních 20 km! Dalo se ještě ledacos změnit. Byli jsme na 7-8. místě a před námi 4.,5. a 6. pozice. Začalo se i trochu dělat teplo a nebylo to jen tím, že jsme byli nuceni pořádně běžet. Udělalo se i hezké dopoledne. Únava sice gradovala, ale běh se dal udržovat díky tomu, že se převážně klesalo z hor dolů. Posledních 15 km na nás však pořadatel nachystal pěknou rasovinu. Šumperk už na dohled, ale my jsme jej obíhali přes poslední 3 kopce, které tam jsou. Už to vypadalo, že žádné soupeře před námi nedoběhneme. V Petrově nad Desnou u obchůdku jsme ale potkali jednoho a nahoře v kopci nad Petrovem potom druhého závodníka. Byli jsme tedy teď spolu na 5-8. místě. Čtvrtý už utekl, nechtěl si to asi nechat vzít.

Nálada v tomto „týmu“ nebyla nijak bojová. Spíše si to užíváme a trpíme spolu až do konce. Možná k tomu máme každý trochu jinou motivaci, ale všichni jsme nakonec spokojení, jak to dopadlo. Ono, dojít jakýkoliv běžecký závod nad 100 km (105 v tomto případě), je vždycky tak nějak samo o sobě uspokojující. Dokáže to v člověku probudit určitou sounáležitost s ostatními stejně trpícími a celé se to mnohem líp snáší

Marek Navrátil

Kompletní výsledky: www.jesenickastovka.cz