A nezaprší a nezaprší… (MS v rogainingu)

Koleno v háji, achilovka v háji, prsty samý puchýř, rekapituluji zhnuseně stav své rozbolavělé maličkosti. „Hele, asi jsem si něco natrhnul“, zkouším opatrně nadhodit do prostoru. „Neskuč pořád a makej“, nestojím Lucce ani za otočení. Polykám peprnou odpověď a dál protrpěným klusem vydělávám brněnským ortopedům na chleba. Je 3:37 ráno a do cíle zbývá ještě osm předlouhých hodin…

Poslední možnost utéct

Na letošní Mistrovství světa v rogainingu jsem se celkem těšil. Pustá a posmutnělá krajina krušnohorského pohraničí, také poměrně komfortní čas 24hodin, což je proti vícedenním závodům příjemná oddychovka. Je pravda, že delší běh jsem si střihnul naposledy loni v prosinci a s mapou udržujeme vztah upřímného nepřátelství, ale tyhle podružnosti hodlám řešit za chodu.

První zářijový víkend tak točíme nos lucčiny fábky na západ, směr Ка́рловы Ва́ры. Na rozdíl od Kaliningradu údajně není do této pobočky Ruské federace potřeba vízum, spokojeně a bez starosti se tedy po cestě věnuji obří krabici banánového džusu. Cukr je potřeba, zvláště, když s příjezdem k německým hranicím přibývá mráčků i mraků a postupně i deště.

„Tak to je teda dílo“, rozhlížíme se nevěřícně po tábořišti, ze kterého máme zítra vyrážet. Obří dešťové kapky rozbíjí už tak nasáklou půdu, z oblohy se valí proudy vody. „Na Vietnamu se mi líbilo, že bylo pořád kam chodit. Jenže pak začalo pršet. A pršelo několik měsíců“, zaznívá odněkud posměšný hlas Forresta Gumpa a já se najednou skutečně cítím jako americký soldát uprostřed Indočíny. Zvlášť kdy můj následný chabý pokus postavit rychle stan skončí v tratolišti bahna a špinavé vody. Rezignovaně tedy s Luckou máváme rukou a jdeme do pivního stanu doplnit vitamín B12.

Na start!

Chladné a uplakané ráno nás zastihuje nad mapou. Okolo nás desítky týmů z Austrálie, Nového Zélandu, Spojených států, obrovský objem Rusů a Ukrajinců, dokonce týmy z Číny, Japonska či JAR. Celkově nějakých sedm set lidí. S nadhledem sleduji jejich mapařské techniky a označování plánovaných kontrol, kde využití najde všechno od kurvimetru až po špendlíky a provázek. S Luckou v rychlosti nadhazujeme dvě smyce zvící nějakých 110 kilometrů a jdeme radši na snídani. Co není v mapě, bude v nohách.

Start je až v poledne, těžká pohoda. Jemné mrholení posílá závodníky do dlouhých dresů, úsměvnou výjimkou je koukám snad jen nezmar enGi v rukavičkách a s o dvě čísla menším tričku. Nenápadně se předvádí před dívčí částí startovní ekipy, trousí zmínky o naplánovaných dvou stech kilometrech a obecně vypadá, že si ještě ve stanu dal pár kliků a pečlivě se celý namazal olejem. Asi hraje na to, že v tomhle pološeru by z určitých úhlů a z dálky mohl vypadat, že má i nějaký hrudník.

Běžíme….

Startovní výstřel a mizíme směr severozápad. Že závodíme svěťák se ukazuje už na prvním potůčku, přes jehož uzounký brod se najednou dere dobrá padesátka závodníků. „Promiň“, zašvitoří jakási dívenka těsně za mnou, načež mě srazí do vody a prosmýkne kolem mě. Naštěstí mi z daných úhlů nabízí výrazně příjemnější výhled než jsem měl předtím, takže to nechávám být.

Nasazujeme celkem odlehčené tempo, rakety necháváme zmizet vepředu, v řídnoucí skupince se noříme do lesa k první kontrole. Vlastně to není tak zlé, dumám letargicky. Drobné kapičky ševelí ve vzduchu, les voní mokrem, slyšet jsou jen nárazy bot na měkkou zem, jedno romantické zákoutí střídá druhé, támhle jsem snad dokonce zahlédl srnečku… „Kurva!“ Najednou ležím na zemi, chřtán plný hlíny, s podezřele vlhkým spodkem. Ony půvabné zelené trsíky trávy, dokreslující poetiku brzkého odpoledne, jsou ve skutečnosti pekelně nasáklou bažinou. Ve svém rozněžnělém opojení jsem do nich zahučel až po kolena, pohřbívaje tak své týden nové, zářící New Balancy v odporné břečce z bahna a vody.

Rychle se tedy vracím z nálady vhodné tak do románu Jane Austinové na zem a s naplánovanou tratí si ujasňuji několik věcí. Ona nenávidí mě a já nenávidím ji. Ona je tu proto, aby mi dala do těla, já proto, abych jí nakopal zadek. Tak je to správné a tak to má být. V módu konstantní nasranosti vyrážím dál, oblepen blátem a listím jako noční můra metrosexuálů z Vaňkovky.

Ukazuje se, že právě tenhle modus možná bude pro dokončení závodu ten nejvhodnější. Stavitelé zjevně trpí obsesí na meliorační rýhy a vodočty, většinu času tak trávíme hledáním lampionů v dvoumetrové džungli po kolena ve vodě, abychom si to občas zpestřili výběhem na některý z okolních kopečků. Překvapivě málo bloudíme. I v noci, kdy občasná mlha omezí viditelnost na pár kroků naráží Lucka kontroly s jistotou Davida Ratha vybírajícího z několika možných tu správnou krabici s vínem. Nemůže nás zastavit ani zákeřná finta organizátora závodu Honzy Tojnárka, který parťačku vybavil svou mega svítivou a mega poruchovou čelovkou. Lucka tak většinu noci funguje na dvou módech – buď svítí a mlčí, nebo ji detekuju podle nepřetržitého proudu sprostých slov ve tmě.

Právě noc se ukazuje jako pěkný oříšek. První bolístky zpomalují postup, běh udržujeme za cenu čím dál většího úsilí. Jednotlivé kontroly splývají do nekonečného proudu čísel a lampionů, bojujeme s monotónním kolotočem přesunů a dohledávek. Počítám každou hodinu a nemůžu se dočkat rána.

Pořád běžíme…více méně

První paprsky slunce nás zastihují někde na osmdesátém či devadesátém kilometru, těžko bez Garmina odhadnout. Noční výměna bot se ukázala jako taktická chyba, Lucčiny oteklé nohy jsou teď narvané do těsných náhradních tenisek a já přemýšlím, jak dlouho bude trvat, než mi upadnutý kus podrážky začne způsobovat nějaké potíže. Zobeme poslední kontroly a hlavou už jsme pomalu v cíli. Potkáváme stále víc a víc týmů, v dopolední mlze působí strašidelným dojmem. „Je to jak morový průvod“, kýve Lucka k další skupince únavou zešedlých tváří, které míjíme. Pevně utažené kapuce, těžké kroky, pravidelné ťukání holí a chraplavý šepot namísto hovoru skutečně navozují atmosféru Londýna roku 1665, kdy se město na Temži změnilo v živoucí pohřebiště.

Vesele bílé stany depa na obzoru ale rozptylují chmury a Lucka velí k závěrečnému sprintu do cíle, tak říkajíc pro diváky. Máme v nohách něco přes sto deset kilometrů, aspoň hodně hrubým odhadem, a 2350 bodů, což bude později stačit na 17 místo v mixech. A to nás čeká ještě více než vtipné vyhlašování vítězů…

Webové stránky závodu: www.rogaining.cz