Filip Černoch: Marodi vs. Bludní Holanďané

Hypnotizuji blikačku kola před sebou. Šlapu do kopce, za sebou na gumě, napjaté k prasknutí, táhnu Martinu. V hlavě vymeteno, plíce syčí jako propíchnutý měch, nohy prosí o slitování. Na odpočinek ale není čas, musím se udržet toho červeného světýlka. Už ani nevím proč, ale je to důležité…

Filip Černoch

Kdo sledoval letošní Mistrovství ČR v Adventure Race, musel si přijít na své. Pět nejrychlejších týmů se dva dny rvalo o vítězství, v těsném závěsu, s minutovými rozestupy. Jeden dramatický nástup střídal druhý, statečné pokusy o únik byly s podobným nasazením stíhány a zmařeny. Paráda! Jenže, není to jen mediální bublina, laciné PR? Vždyť co vlastně víme doopravdy? Že těch pět prvních týmů bylo v cíli o den dřív než zbytek a nestihli se tak ani pořádně unavit. Že neustále jeli spolu, v družné zábavě a přátelském kolektivu. Že se ruská grupa přejedla špendlíky a švestkami a Šilaři a Paloncy hruškami. Že si Estonci dávali osvěžující nápoje tak dlouho, až s nimi vypili i vosu. Opravdu si takto představujete elitu ultravytrvalostního závodu jdoucí za cenným kovem až na krev? Pravda je taková, že pokud chcete vidět příběhy skutečného hrdinství, boje až do posledních minut časového limitu závodu, musíte se podívat jinam, do středu závodního pole. Kde se odehrávaly příběhy jako z antických ság. Kde tým Marodů (oficiálně Wenger) bojoval s týmem kapitána Bluda (Kompar Xstream).

Rozehříváme se, první šrámy

Prolog závodu probíhá v naprostém klidu. Orientační běh letos nejspíš skutečně měří udávaných pět kilometrů, nikoliv tradiční trojnásobek. Užíváme si i svižné úvodní brusle, kde dokonce prudce stoupáme ve startovním poli. Ve chvíli, kdy si můžeme vybrat mezi dlouhou objížďkou a krátkým broděním řeky s následnou chůzí po polňačce, totiž bereme první možnost a s ní i nemalou časovou výhodu. Na náměstí v Kroměříži tak dorážíme čtvrtí a užíváme si ovací obecenstva. Bohužel posledních, kterých se v tomto závodu dočkáme.

Sedláme bajky a za chvíli jsme na dalším stanovišti, kde na nás čekají brusle a kánoe. Po cestě nás míjí Jarda Krajník a jeho tým, hladové zraky upřené kamsi dopředu na špici závodu. Mají co dohánět, tak taví ložiska svých bajků do ruda.

„Kurva, nějak jsem se zamyslel“ , přihlouple mluvím do prázdna, zatímco se snažím vymotat nohy a zkrvavené ruce ze zábradlí, do kterého jsem to v plné rychlosti na inlinech napálil. Nesnáším tenhle nesmyslný sport, který mě každý rok málem přivede do nemocnice. Není AR, kde bych se na bruslích neohobloval do odlehčenější verze sebe sama. Do elegance opravdových bruslařů mám hodně daleko, fakticky umím jen jet rovně dopředu a zastavit o něco tvrdého, třeba strom. A to nás ještě čekají první lodě. Po třech hodinách pádlování Baťova kanálu nesnáším kánoe, Baťu i organizátory. Ale aspoň jsem měl během pádlování možnost vidět bobra (to zvíře). Navíc poprvé narážíme na genderově vyvážený a (jak se později ukáže) běžecky nadaný tým Kompar Xstream. To je ještě necháváme hluboce za sebou.

Přichází první noc a padá teplota i tempo. Martina si na bruslích vyrobila na obou nohou puchýře zvíci krabičky od sirek, které si hned vzápětí strhává, takže se pro ni další pohyb stává utrpením. Kolo ještě zvládáme dobře, byť tahačka začíná mít první práci, vložený bolsův kros už ale přináší první slzičky. To už nás Kompaři docvakávají a na zbytek kola vyráží chvilku po nás. Prvních pár minut se ohlížím, kdy se kolem nás přeženou, nic se ale neděje. To ještě netuším, že tenhle tým jede brutální závodní stragegii „Hit and Run“, v jejich podání „Dožeň a Ztrať se“. V následujících dvou dnech nás budou předbíhat tolikrát, že začnu mít problémy si zapamatovat, kdo patří do kterého týmu.

Co není v mapě, musí být v nohách

Na pěkném pátém či šestém místě dorážíme do depa a ještě v noci vyrážíme na trek. Tady už přestává sranda. Martě je evidentně čím dál hůře, únava je v jejím případě násobena rozbitýma nohama, a ve mně se bijí dva postoje. Ten první je soucitný; chápu, že dělá, co může a chtěl bych na ni být hodný a laskavý. Zároveň bych jí ale nejradši přelepil pusu (možná celou hlavu!) ducktapem, cvakl ji na gumu a odtáhl do konce etapy klidně s nohama ušoupanýma až ke kolenům. Ten druhý postoj převáží vždycky, když nás dotáhnou a předběhnou Kompaři. Mám jich plné zuby, nejradši bych je strčil pod projíždějící kamion! Tahle zlá nálada se ale láme ve chvíli, kdy nás během jedné hodiny míjejí už potřetí. To už se na ně nejde zlobit a všech osm závodníků propuká v osvobozující smích. „Když jsme zjistili, že už jsme zase za váma, regulérně jsme seděli nad mapou a hledali místo, kde vás předběhnout, aniž byste si nás všimli. Tak nám bylo stydno“ , vykládá mi po závodě se smíchem Zuzka Kroutilová.

Noční MTBO nás dostává až k lezecké stěně. S kupou sprostých nadávek cpu nohy do mrňavých lezeček a povzbuzován obdivnými pohledy organizátorek tam posílám jednu pětku a hned na to sedmičku. (Na rovinu, ta sedmička byla tak tři plus, alespoň tedy v mém podání). Špatnou týmovou dohodou ale vytváříme zásadní krizovou situaci. Na vyčerpanou Martinu zbývá silová šestečka, na které se nakonec trápí dobrých dvacet minut, spíš ale půl hodiny. „Zaber sakra aspoň kousek, dostaneš se tam“ , nevydrží to už nakonec ani šéforganizátor Vaňous, který marný boj sleduje a netrpělivě poskakuje vedle mě. Ještě chvíli a vyběhne na skálu za ní. Nemáme bohužel příliš na výběr, trestné okruhy za nevylezenou cestu už by Marťa neušla, takže ji centimetr po centimetru tlačíme očima i hlasem vzhůru. Když ji nakonec odvazuji z lana, je o znatelný odstín šedší v obličeji. Kompaři mezi tím stihli přijet a zase odjet. Modlím se za to, aby se tentokrát ztratili tak, že je najdou až archeologové příštích generací.

Znovu na vodu! Dorážíme ke kanálu, o kterém by se mi zdály noční můry, pokud bych měl aspoň chvilku času si zdřímnout. 40km nočního pádlování po stojaté vodě, vlhký sen každého outdoorového nadšence. A aby toho nebylo málo, chvíli po nás doráží nezlomní Kompaři. Vyráželi sice z lezení s 45 minutami náskoku, ale naše tahačka a jejich (bez)chybná orientace mažou rozdíly. Vůbec nechápu, kde ještě berou optimismus, podle mých výpočtů už museli urazit alespoň 700 km. Berou za to totiž pořádně zostra. Spravujeme žaludky cigárem z grilu a posilněni vyrážíme na večerní vodu.

„Marti vyskoč, já tady tu loď protlačím a zase nasedneš, ať na tebe nešplíchá“ , galantně naviguje Ondra svého háčka. Bohužel ho vysazuje na uschlou větev, takže Martina s polekaným vyjeknutím mizí v chladné vodě půlnočního kanálu. „Mno, tak to se moc nepovedlo“, konstatuje zamyšleně Ondra, zatímco hledáme kousky suchého oblečení pro třesoucí se dívčinu. Teplota klesá o další stupně dolů a vlhké oblečení pekelně studí. Při pozdějším hledání lampionu tak členové obou týmů (No jistě, zase Kompaři) vytahují stříbrné fólie a cpou si je pod oblečení. Zuzka Kroutilová to řeší stylem příslušníka SWAT, kdy shazuje veškeré oblečení horní půlky těla (sic) a rozehřívá se dvacítkou ostrých kliků. Normálně bych to okomentoval, ale vypadá dost v ráži a nechci dostat přes hubu od holky, co je mi lehce nad pupek, tak radši pádluju dál.

Sportem ku zdraví

Smůla se nás ale drží dál a zdá se, že si strážní andělé začínají ušoupávat křídla. Usínám ve sjezdu a posílám přední kolo do díry vymleté vodou. Chvíle zmateného letu, prudké škubnutí v rameni a souboj s abrasivními schopnostmi polní cesty. Minutku ležím jako ryba vyhozená na břeh, bezhlesně lapám po dechu a jazykem sčítám zuby. Tentokrát to bylo ještě o fous, byť si pivo budu nějakou dobu muset nosit pravačkou. Předávám na chvíli tahačku Kubovi a s adrenalinem stříkajícím mi z uší pálím dál. Konečně taky valíme chvíli z kopce, můžeme to pořádně rozbalit. „Neeee“ , vyděšeně kdosi vykřikne za mnou a následuje rachot mučeného kovu a drceného dřeva. Ošklivě se mi zhoupne žaludek, mám tak nějak představu, co se asi stalo a právě proto se bojím otočit. Je zjevné, že se Kuba s Martinou v zatáčce nedohodli, škubnutí gumy poslalo její kolo v plné rychlosti dolů ze stráně. Stačila se naštěstí od bajku odrazit, jinak bychom ji hledali o desítku metrů níže. Vyděšeně sčítáme všechny kosti a zjišťujeme, jestli nám někde nějakou dírou neuchází, zdá se nicméně být v pořádku. Tady jsme měli víc štěstí než rozumu.

Další disciplíny v podobě kola, bruslí i treku už ale přecházejí v pomalé utrpení. Nejsme schopni udržet rozumnou rychlost, je jasné, že nás čeká třetí noc beze spánku. Vztekle souhlasím s půlhodinovým odpočinkem, který ukončuji tím, že bezohledně strhávám ze svých parťáků izolační fólii. Ukřivděné pohledy mě dopřávají aspoň trochu zlomyslného potěšení. Morálku mám na samotném dně, chtěl bych šlápnout do pedálů a konečně se domotat do depa. Zdržení se spánkem nás posílá beznadějně za Kompary a co hůř, sjíždí nás i věčně usměvavý nizozemský tým (jedou na nějakém amsterodamském modelu, nebo o co tu jde?). Vybičováváme se k poslednímu pokusu zabojovat. Ignoruji Martin zdravotní stav i fakt, že díky zablokovaným krčním svalům nemůže koukat dopředu na cestu a cvakám gumu. Ondra mapuje co umí, Kuba se snaží za jízdy na naše děvče dohlížet a já se soustředím jen na jeden jediný prostý úkol. Udržet to pitomé kolo v pohybu. Rveme to silou kupředu, ignorujeme bolestivé protesty jdoucí zezadu a s heroickým úsilím držíme tempo Nizozemců. Minutu za minutou, kilometr za kilometrem.

„Hele, zastavte, tohle nejde“, přichází hlas rozumu v podobě Kuby. Vytrženi z rauše stíhací jízdy zmateně zjišťujeme, co má na mysli. Ale je to zjevné. Tahle jízda stojí Martinu poslední zbytky sil, je šedá v obličeji a tiše hledí na zem. Znatelný kontrast s dosavadním průběhem závodu, kdy své bolístky a únavu komentovala frekvencí a intenzitou Bayleiho strojní pušky. Díváme se ve třech na sebe a je nám to jasné. Takhle nemůžeme pokračovat, zvlášť, když je před námi kromě hoďky kola také patnáctikilometrový orienťák. Pro Martinu je to první zkušenost s Adventure Racingem, přes své problémy nás celý závod nenechala ve štychu, na trati nechala všechno a o vzdávání se nikdy nepadlo ani slovo. Nebylo by fér dovláčet ji do stavu, díky němuž by na podobný závod už nikdy nechtěla ani pomyslet. V ústech cítím hořkou chuť zklamání, ale není se o čem bavit, Kuba má pravdu a dobře, že se ozval. Kýváme na sebe a už pomalým relaxačním tempem pokračujeme dál. Zbytek závodu pro nás bude znamenat spoustu jídla a pití v depu a potom pomalá důstojná ranní procházka doprovázená příjemnou debatou a občasným vtípkem. Cílovým obloukem projdeme s úsměvem půl hodiny před pětasedmdesátihodinovým deadline. A jak filosoficky poznamená Paloncy o pár hodin později u piva:„Gratulace. Někdo je na trati kratší, někdo delší dobu, ale tu vzdálenost si musí odmakat všichni stejnou“.

Speciální poděkování patří týmu Kompar Xstream, jehož nezdolná energie i humor nás povzbuzovaly celý závod.