Klára Rampírová o „utrpení“ na Mistrovství světa ve skyrunningu
V termínu 27. 6. – 29. 6. 2014 se Chamonix ve Francii stalo dějištěm Mistrovství světa ve skyrunningu. Jak ho absolvovala jedna z našich nejlepších běžkyň, pro kterou byl po jarním úrazu první větší podnik? Pro vás, kteří už nějaký podobný výběh absolvovali, to bude zajisté dramatické čtení. Předesíláme pouze, že pro Kláru to rozhodně nebyla procházka růžovým sadem a sáhla si skutečně na dno.
Do mistrovských disciplín se počítaly tři, z nichž se po součtu bodů jednotlivých závodníků stanovilo umístění států. Jednalo se o vertikální kilometr, který běžci nastoupali z Chamonix na délce trati 3,8 km s cílem na Planpratz, maraton s převýšením cca 2 500 m a ultramaraton o délce 80 km a převýšením 6 000m, vše v horském prostředí. Česká republika pod vedením Sama Straky, zakladatele české skyrunningové asociace, měla v každé disciplíně zastoupení v mužské i ženské kategorii a umístila se na výborném 10. místě z celkových 47 zemí. Nejvíc bodů české výpravě zajistila Anička Straková (Pichrtová) a Honza Zemaník na UltraSkyMarathonu a Míša Mertová spolu s Honzou Havlíčkem na trati Vertical Kilometer a SkyMarathon.
A teď trochu mých zážitků z UltraSkyMarathonu:
Nemůžu dospat. Budík nastavený na 2 ráno je zbytečný, stejně se převaluju už od jedné. Opakovaně si sedám na posteli a chystám se vstát, v chatě je však ticho, tak zase ulehám se svými neklidnými myšlenkami. Mám vše sbaleno? Dost jídla? Co na sebe? Co bude dělat pata, na kterou jsem se po Valašském hrbu bolestí už vůbec nepostavila? Z převýšení 6 000 m už nepanikařím, to jsem si užila po příjezdu do Chamonix, když jsem viděla okolní kopce. Vlastně hory. Až mě bolelo za krkem!
Konečně. Chata ožívá všemi, co se chystají na ultra. Každý do sebe cpe něco dle svých preferencí, já ovesnou kaši a banán, další pohanku a Pepr si cosi rozmixoval, vypadá to nechutně a dost možná to tak i chutná. Po třetí ranní přijíždíme do centra Chamonix, ještě je docela klid na to, že startuje 1000 závodníků. Nehrnu se dopředu, demoralizuje mě, když mě pak všichni v kopci předbíhají. Pár minut do 4.00 hodin, stojím jen v tričku, nálada je elektrizující, pár vět proslovu a už odpočítáváme poslední sekundy. Start! Nemusím tuhle nervozitu v davu na startu, těším se do klidu ve výšinách hor. Svižně běžíme ulicemi města mohutně povzbuzováni mnoha diváky. Netrvá dlouho a cesta se zužuje v pěšinu klikatící se k vrcholu Le Brévent ve výši 2 500 m, tedy o kilometr a půl nad námi. Pěkná rozcvička na zahřátí. Do háje, tvoří se špunt a suneme se pomalu, tak nechodím ani na Lysou při tréninku. Postavila jsem se na startu zbytečně vzadu a teď tady prokaučuju nejméně čtvrthodiny. Nadávám si skoro celé stoupání. Mám tak aspoň čas se kochat neskutečnými výhledy na protější Mont Blanc probouzející se do slunného dne, na nezapomenutelnou scenerii modrorůžové oblohy a zasněžených štítů hor hlazený prvními ranními paprsky.
Tak jo, seběh napálím, předběhnu aspoň sto lidí a ušetřené síly zúročím v dalších kopcích. A po osmi kilometrech stoupání se vrhám dolů. Jo, předbíhám, to jo, ale něco se děje. Stehna mě nedrží tak, jak jsem zvyklá. Snad se rozeběhnou. Míjíme Planpraz, stanici lanovky a cíl odpoledního vertikalu a klesáme o 700 m níž. Čtyřkilometrový výšvih a opět klesání o 800 m. Přibývá turistů, luští mé jméno ze startovního čísla na břiše a mohutně povzbuzují. Tak na to nejsem připravená. Prvního zvládám, ale u dalších už musím zadržovat slzy z těch silných emocí. Já snad budu fakt brečet! Na občerstvovačce se dávám dohromady, jsem nezvykle grogy, dokonce si sedám a cpu do sebe banán se solí, grepem, čokoládou a zajídám to parmazánem a salámem. Není možné, aby mi něco z toho nedodalo energii!
Nohy jsou těžké jak z olova. Proč mě nechtějí nést? Pata mě bolí jen přiměřeně, šutr v botě taky, tak proč sakra ta stehna nezabírají? Nechápu. A to mě teď čeká Col de la Terrasse ve výšce 2 643 m, tedy 1 300m vzhůru na sedmi kilometrech. Přeřazuji z módu závodit a nezabít se v tom těžkém terénu na mód užít si to a nezranit se. Ten mi však dlouho nevydrží, těžko si užívat bez energie, tak přepínám na nějak to přežít a dojít do cíle. Stoupám šnečí rychlostí a psychicky jsem na dně. Nemůžu být přetrénovaná. Sice jsem měla co 14 dní po sobě tři horské závody delší než maraton, ale běželo se mi dobře a bylo to už před měsícem! Tak fakt asi už končím s běháním. Prostě mi to nejde. Nakonec se uklidňuji a svedu to na darování plazmy. Jeden problém v hlavě vyřešen. Teď ještě dokončit závod.
Stoupáme krásným údolím, krajina se postupně mění ve vysokohorskou, zurčící potůčky se proplétají mezi travou, kameny a rododendrony. Vybavuji si text písně : „Prestal nám rást rododendron, sere ma to nervy mám …“ a aslepoň chvíli se vyčerpaně směju. Vedro útočí, závodníci už různě posedávají po kamenech, konečně ledovcový potok, nabírám chladnou vodu a piju plnými doušky. To je slast! Další várka na rozehřátou hlavu. Všechno se se mnou točí, krev buší ve spáncích, hlava se chce rozskočit. Držím se křečovitě ocelových lan a řetězů, tisknu se ke skále v prudkých traverzech a stoupaje po ocelových kramlích doufám, že někde nesletím. Plíživě se začínají vtírat myšlenky o vzdání. Nejprve jen nesměle probleskují, ale občas zákeřně zaútočí. Co když v dalším stoupání omdlím? Proč se mám dál takhle trápit? Naštěstí jsem nahoře, výše než 2 643 m dnes už nepůjdem a svět je najednou optimističtější. I když pohled na záchranáře a ležícího závodníka s nohama nahoře na veselí moc nepřidá. Rozbíhám se po sněhové pláni, kloužu ve vyjetých kolejích a předbíhám! Někteří to vzdali, sedli do vyjetého koryta a fičí dolů po zadku. Nechci strávit několik hodin v mokrých kraťasech, tak se snažím udržet na nohách. Když už sebou však potřetí švihnu o zem, kašlu na to a zapojuji se do vláčku. To bude vlk jak prase! Ale všichni se smějeme a ječíme jak malé děti. Paráda! Elasťáky mi super jedou, zbaběle však brzdím a hrnu sníh před sebou. Popoběhnout pár metrů přes suťovisko a zase hop do klouzačky. Sníh mám prostě všude, záda dodřená od ledových krystalek, ale o jsem rychle pár set výškových metrů níž.
Otvírá se mi nádherný pohled na šedomodré ledovcové jezero a přehradu. Grandiózní stavba. Myslím, že jsme přeběhli do Švýcarska. Zastavím se na občerstvovačce, voda došla, tak si do horkého vývaru liju pro ochlazení colu. Chuťovka, jak mi v perlivých bublinkách plavou nudle. Probíháme po technickém hřebínku, ani dolů se nedá běžet, jen kamenné schody, řetězy, vrstvy skály otočené na kolmo, dávám pozor na každý krok. Tohle se u nás natrénovat nedá. Klesání o 1 400m níž do Vallorcine je nekonečné. Milion serpentin, klopím zatáčky a hraju si na formuli. Ne rychlostí, ale zvukem „ ééén, ééén..“ Čím níž, tím větší vedro. Piju a polívám se z každého potůčku. Už je mi jedno, jestli jsou nad tím nějaké krávy. Je mi tak nějak všechno jedno. Přepínám z módu neomdlít na nerozbrečet se a zpět. Myslím na známé, co jim bylo kolikrát hůř a taky nevzdali, myslím na kluky, co jsou zrovna v base campu pod Broad Peak a taky budou bojovat s každým krokem, myslím na všechny, co mi dnes drží palce, vybavuji si jejich příspěvky na Facebooku. Prostě musím jít dál! Vždyť přece nejsem zraněná! A tak po krátkém posezení na občerstvovačce vyrážím vzhůru.
Čeká mě zase 1 000 m výškových na šesti kilometrech. Dávám si krátkodobé cíle: za půl hodiny si sním gel a za hodinu si za odměnu sednu. Gel mě nečekaně zrychlí o půl km za hodinu a předcházím svého souputníka, který nevěřícně zírá. Haha, zase závodím! Netrvá však dlouho a pozice se opět vracejí. Předbíhající Rus se mě snaží povzbudit. Nu pagadi! A chvíli se bavím vzpomínkami na večerníčka vlka a zajíce. A nesednu si! Stejně mi to nepomáhá, energie se ne a ne dočerpat. Rododendrony mi už taky lezou tak nějak na nervy. Krok sun krok, levá, pravá, trochu sušených brusinek, levá, pravá …a jsem tady. Aiguilette des Posettes 2 201 m. Hluboko pode mnou je občerstvovačka v Argentiére. Sestup po skále a schody zpevněné kulatinami neumožňují odpočinek při seběhu. Teď už jen kontrolovaně padat až dolů. Začínám se honit s časem. Co když nestihnu časovou bránu, která ani nevím v kolik je a nepustí mě na poslední úsek stoupající z 1 000 m znovu do 2 200 m na mezistanici lanovky na Aiguille du Midi? I když si představu stoupání raději snažím vytěsnit ze svých myšlenek. Mám za sebou víc jak sedmdesát kilometrů, co na tom, že dle organizátorů je poslední občerstvovačka na 66 km. Opět spousty fandících, kteří vykřikují moje jméno. „Merci merci“ děkuju unaveně, ale šťastně. Opět vývar, tentokrát s vodou, kousek chleba s parmazánem sbalím pro jistotu i do batohu a vyrážím na svůj poslední výstup. Teď už to nějak dojdu.
Předbíhá mě holka, když se trasa trochu narovná, tajně deset kroků popoběhnu, ať mě nevidí a tvářím se, že jsem docela v pořádku. Začíná se stmívat, příjemně se ochladilo, snad ještě stihnu výhled na ledovec Mer de Glace, těším se na něj jak na lízátko! Očima posunuji metry na Garminech, které se neskutečně vlečou. Užívám si klidu, samoty a svých myšlenek. Cítím se jak v divadelní hře Osamělost fotbalového brankáře a přemýšlím nad osamělostí ultraběžce. Výhledy na ledovec, okolní štíty, vodopády a západ slunce mě naplňují úžasem. To se neochodí! Vůně cíle mi vlévá energii do žil. S trochou strachu si už ve tmě a lehkém dešťíku užívám tříkilometrový traverz na pokraji srázu nad nádherně osvětleným Chamonix 1 200 m pode mnou a blahořečím výrobci batohu, že píšťalku přišil k prsnímu popruhu a v případě pádu ji nebudu muset v batohu hledat. I když, jestli tady zakopnu, tak mi dole už nejspíš nebude nic platná a raději se ještě víc tisknu ke skále. Poslední občerstvení s pitím a teď už jen dolů! To bych mohla stihnout do půlnoci! No a měla, když pojistku jsem si uzavřela jen na pátek. Opatrně zrychluji, předbíhám, půl hodiny pryč a Chamonix pořád stejně daleko. Nemělo to být jen 4 km? „How many kilometers?“ Cože? Ještě 4? Kašlu už na stehna, když na mě kašlaly celou dobu a letím jak splašená srna. Předbíhám pár závodníků i dvě holky, chce se mi čůrat, no teď už nezastavuji, vydobyté místo zpět nepustím a půlnoc se blíží! Nohy se mi klepou, světlo čelovky se míhá na kamenitém chodníku a mysl ve zlomcích sekundy navádí nohu na bezpečný došlap. Někdy jsou však nohy rychlejší myšlenky a už letím ze srázu, naštěstí ne tak prudkého, visím na něm horní polovinou těla a kluci mě vytahují nahoru. Jo, OK OK. Ale už go, go!
Od dalších držkopádů mě zachraňují hole. Chamonix je plné lidí, probíhám pěší zónou, kolem plných kavárniček, lidé vstávají a tleskají „BRAVO! BRAVO! Klara!“ Je to asi nejkrásnější kilometr v životě. Probíhám cílem v 23.44 hodin, tedy za 19.44 hodin od startu, s obrovským úžasem na 9. místě v kategorii, 33. žena a 280. celkově. Dávám pivo a volám klukům, ať si mě přijdou vyzvednout, další krok už neudělám. Přes mé vyčerpání, které nakonec bylo vyhodnoceno jako problém s nadmořskou výškou, jsem si závod obrovsky užila, ať již překonáním sebe sama, tak hlavně tou úžasnou krajinou a pestrou, velmi technickou tratí, nakonec o délce cca 89 km a převýšení 6 100 m, kterou dokončilo 567 závodníků z tisícovky startujících.
Za umožnění nádherných zážitků patří dík především firmě Adidas, jejíž vybavení mě snadněji doneslo do cíle, firmě Alpisport za finanční podporu a hole Fizan, které mě v krizových situacích podržely, generálnímu partnerovi české skyrunningové asociace firmě HUDY a hlavně Samovi Strakovi, který to všechno zorganizoval.
Podrobnější info a video z trati lze najít na www.montblancmarathon.net a www.skyrunning.cz
Klára Rampírová
adidas Outdoor Team/Alpisport