Krásný podzimní víkend se závodem CUTT Jeseníky 2016

Po neúspěšném závodě v Beskydech loni v zimě se mě akce CUTT Marka Navrátila dotkl natolik, že jsem se rozhodla absolvovat letošní sérii celou. Po odpočinkovém létě jsem začala začátkem září nabírat kilometry na nadcházející trail v Jeseníkách. Už v Karpatech jsem zlanařila kolegu Vladimíra a nadšení jsem přenesla i na Mirku Ježkovou Bodlinku z Runga pro ženy. Připojil se k nám i kolega z lezecké skupiny Lukáš, který má ale jiné plány, chce vyšlapat Praděd na kole. Blázen :-D

Po 14 ti dnech intenzivních tréninků, jak běhu, tak cyklo pokusů, (které mimochodem nedopadli vždy nejlépe) nastal den D. Přes slevový portál se nám podařilo sehnat krásné ubytování hodinu cesty od startu. Dohoukali jsem itinerář – kdy, kde a v kolik se posbíráme a cestě nic nebrání. První dorazila Mirka, chudinka stála hodinu v koloně na D1, pak jsme naložily Lukáše i kolo a už vyrážíme tradičně s půlhodinovým zpožděním pro Vladimíra. Naloženo, jedeme. Zvykám si na řízení svého stařečka se zátěží na střeše,Lukášovi obavy aby neuletěla střecha i s kolem nesdílím,jedu opatrně není kam spěchat. Po chvilce jsme si ujasnili, kdo vlastně řídí – jestli řidič nebo spolujezdec a vesele si to štrádujeme po dálnici. Bez nehody, bez kolony jsme našli Hotel Stará Pošta. Ubytování a večeře – fakt jsem si ten řízek neodpustila :-D Vláďa se statečně popral s tatarákem, Mirka s Lukášem moc nadšení nebyli, ale zítra si za odměnu chutě opravíme :-)

Noc byla nekonečně dlouhá, jsem trémista a i přes ujišťování spoluběžců, že neběžíme na čas, ale na zážitky nemohu usnout. Převaluji se bez minuty spánku, konečně je ráno. Budík v 5 hodin mě vyděsí natolik, že málem spadnu z postele :-) Zrovna se mi totiž podařilo zaklimbat.

Snídaně, batoh a v půl 6 sedáme do auta. Při zadání trasy do navigace lehce znervózním, čas dojezdu se neshoduje s odjezdem autobusu (z parkoviště nás kvůli omezení dopravy na start má odvézt náhradní doprava) o celých 15 minut. Navigaci jsme totálně rozhodili, když jsme se vydali kvůli uzavřené silnici opačným směrem. Hláška “jestli je to možné otočte se o 180°” mi zní v hlavě do teď.
Nicméně vím, že to prostě musím stihnout, nechceme nikdo z nás šlapat 2 km do kopce lesem na start. Mirka zavírá oči a dělá, že tam není, Vláďa vytahuje mapu a už se řítíme serpentinami brzda plyn. No, nic čím bych se mohla chlubit, byla to skutečně ďábelská jízda, ale autobus jsme stihli, a to tak, že jsme ještě chvilku čekali.

Zázemí závodu je luxusní, teplo, čaj a super atmosféra, všichni jsme natěšení, někdo(já) lehce nervozní:-D Marek nás přivítá, vysvětlí trasu, která se nečekaně o pár km prodloužila :-) a je odstartováno. Vybíháme mírným poklusem z kopečka, hlavně nepřepálit začátek. Smějeme se, fotíme, povídáme, dokud nezačne první stoupání. To mě a Mirce trošku došly slova, šetříme dech a síly. Znovu jsem ráda za hole, už je ani neschovávám. Krásný les, příjemné traily, nahoru dolů, užíváme si to všichni, je to prostě bomba. Podzimní les má pastelové barvy, není to ostrá zeleň, ale tlumené spektrum barev. Prosvícené podzimním sluncem má nostalgickou odpočinkovou atmosféru. Jsem ráda za příjemné kochací tempo, i když vím, že bych mohla rychleji, nechci. Jednak jsme tým a jednak bych si v závodním tempu neužila tu nádheru kolem sebe.

Mluvíme a nebo mlčíme, kroky, sem tam i skoky, jeden za druhým, utíká to jak voda. V kopcích posíláme Vládu před sebe, ať si nadběhne, aby ho z našeho tempa neboleli nohy :-) Dorazíme na rozcestník, kde se trasy dlouhá a krátká dělí. Při pohledu do údolí, které čeká dálkaře, mám v ten moment nutkání oba kolegy přemluvit, ať se vydáme jiným směrem, nicméně tak nějak tuším, že se mi to nepovede :-( tak si utřu mlsnou slinu a poslušně capkám kousek za Vladimírem s Mirkou.

Dlouhé stoupání po štěrkové cestě bylo náročné na koordinaci kroků, to byla nejhorší část cesty – dvakrát jsem se málem zrakvila, tady to hodně bolelo. Kopec Mrtvý muž – při pohledu na balvany už tuším, že má právem ponuré označení a proč nás před ním Marek varoval. Být po dešti nebo námraza ,vůbec netuším, jak bychom ho zdolali. Takto se maximálně bavíme, skáčeme po šutrech a kořenech jak srnky, místy si pomáháme rukama, občas i po čtyřech. Mirčino ,,jdu slepě za tebou!” mě donutí rozhlídnout se kolem sebe :-D Aha! Hups. Po de mnou sráz, nějak sem minula pěšinku a vylezla na skálu z boku. Tudy fakt cesta nevede :-D Ne, teď nehledáš ferratu, Rubínová zpomal.

A pokračujeme, jde mi to už trošku z tuha, nevyspání se začíná hlásit o slovo. Na občerstvovačce se nacpu čokoládou a koláčky – ty neměli chybu! Prohodíme pár slov s obsluhou, mimochodem velmi příjemní lidé, sbalím jeden energeťák a frčíme dál. 28 km krize…dochází energie, postrkuju se po trati jen silou vůle, abych nebrzdila. Už je to jen kousek, těch 5 km už dám i po čtyřech. Cílová rovinka se blíží, probíháme bránou, ještě kličku směr vyhlídka – zřícenina hradu Rabštejn. Ale ale co to vidím, chtělas ferratu Rubínová tady ji máš :-) Úzký skalní komín a žebřík dlouhý až do nebe. Mirďa statečně leze (a to ještě netuší, jaké překvapení pro ní mám na neděli nachystané), Vladimír hned za ní, já uzavírám průvod. Na vrcholku mi spadne brada…celé údolí máme jako na dlani. Les hraje barvami začínajícího podzimu, slunce svítí o stošest a masivy skal sem tam vykukují z korun stromů. A to je to, proč to vlastně děláme! Zapomínáme na čas a zevlíme, je na co koukat :-) Ještě podpis na lístek, že jsme tu opravdu byli a mažeme zpět.

Hromadný potlesk a perníková medaile, no mám slzy na krajíčku. Krásný to bylo :-) Zasloužená polívka a odpočinek na louce. Jak si lehnu, už se nehnu, ani kdyby všichni místní pejsci (a že jich tam nebylo zrovna málo) skákali po hlavě. Cesta dolů na parkoviště je plná smíchu, nic nás nebolí, je nám báječně.

Dorazíme do hotelu, zasloužená večeře a hup do bazénu a do sauny. Pusy nezavřeme, jsme plní zážitků, včetně Lukáše, který si svou cyklomisi úspěšně  zvládl bez nehody a stejně jako my si to užil úplně maximálně.

Neděle ráno – snídaně jak pro anglického krále. Mirka s Vládou se za svítání byli ještě vyklusat, jsou to borci. Já spala jak dřevo, budík mohl zvonit jak chtěl. Po snídani balíme a vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství – ne nadarmo je Rabštejn nazývaný lezeckým rájem :-) V Bedřichově už čeká další kolega – lezec Tom. Vykládáme vybavení a tentokrát po svých šlapame znovu nahoru k místu včerejšího startu. Mirka nám utekla, akorát chudinka špatným směrem :-D U hradu se po chvilce sejdeme všichni a nic nebrání obout sedáky a lezečky. Mirka se statečně hrabe na první cestu, má strach, ale jak sama říká, co tě nezabije to tě posílí. Vláďovi to jde výborně, no bodejť, má namakáno víc než my dvě dohromady. Lezeme nebo vegetíme na sluníčku, dokud nás čas nevyžene na cestu zpátky.

Byl to krásný víkend. Chci poděkovat Markovi Navrátilovi a celému jeho týmu za krásný závod, perfektní organizaci a už ted vím, že se v Jeseníkách potkáme příští rok znovu. Ale tentokrát už dlouhá trasa, slibuji :-) Dál díky všem účastníkům zájezdu, že vrátili podšálky a doufám, že se jim výlet za krásou Jeseníků líbil stejně jako mě!

Výsledková listina a web závodu: www.cutt.cz

Jana Vítová (Runsport Team)

Chtěli byste na webu extremnizavody.cz také publikovat Váš blog/report z nějakého závodu? Ozvěte se na info@extremnizavody.cz a domluvíme se!