ME v AR krátká trať – reportáž týmu Hyperactive

Na polský zimní adventure race jsme se připravovali několik měsíců. Když už bylo všechno připraveno, tak nám dva dny před startem onemocněl člen týmu. Sehnat náhradníka, který by chtěl zažít nonstop 82 hodin polské zimy, se nám nepodařilo, a tak jsme se přeskupili do dvou dvoučlenných týmů a vyrazili na krátkou 34 hodinovou variantu. To znamená od pátku rána do soboty večer urazit při teplotách až -19°C trasu složenou ze 49 km pěšky, 76 km na kole a 35 km na běžkách. Nakonec jsem se dal do týmu s Petrem, který je na rozdíl ode mne rychlý na běžkách a na kole. Já jsem zase rychlý v běhu. U snídaně před startem se mi Petr svěřuje, že asi nikdy neběžel víc jak 14 km v kuse. To jsme tedy skoro ideální pár! Protože jsme tušili, že trasa na běžky může být místy nesjízdná, radši jsme se na kvalitu zeptali organizátorů. Odpověď: „trať je velmi dobré kvality, většinou vyjeté stopy, ale místy budete muset běžky sundat a poponést“ nás uklidnila, a tak jsem vzal závodní běžky Fischer.

Závod začal zajímavým city orienteeringem, dokončujeme jej jako druzí, ale bez penalizace za chybně cvaknuté kontroly, takže závod vedeme. Následuje 24 km trek přes okolní kopce do depa kol. Po přeběhnutí prvního lesa jsem při doběhnutí na hlavní cestu zjistil, že mi z mapníku vypadla buzola. Nejspíš bude ležet někde na trase, asi na místě první zastávky v lese mezi kontrolami 2 a 3. To je možná i 30 minut hledání. Co teď? Odepsat drahou rychloustalovací buzolu nebo riskovat umístění v závodě? Těžká volba… a tak jsem začal buzolu oplakávat. Petr mne utěšuje: „Jestli ztratím buzolu i já, tak nás diskvalifikují“. “Jestli ztratíš buzolu i Ty, tak především v noci budeme někde pěkně mrznout.”

Záludnost zimního treku je mimo jiné v tom, že je vždy rychlejší jít vyšlapanou cestou než nejkratší trasou hlubokým sněhem. Problém je, že to na mapě nejde poznat. Například jak se stalo nám při postupu na kontrolu číslo 5. Byla na vrcholu kopce a vedlo k ní několik stezek. Ta nejpřímější vedla přes vedlejší kopce, po té určitě nikdo v zimě nechodí. A tak jsme radši seběhli na silnici, oběhli kopec po krajnici hlavní cesty s docela hustým provozem a vyrazili na vrchol nejkratší cestou přes dvě louky. Za poslední loukou se ukázalo, že to byl omyl. Nejdřív jsme se brodili sněhem v hustém lese, pak sice narazili na novou uválcovanou lesní silnici, ale její problém byl, že po ní nikdo v zimě nejezdí. Ani nechodí. To brodění bych přirovnal k traverzi bahnitého močálu nebo návštěvě posilovny a dobré půlhodině posilování nohou. Když jsme se dostali až k vrcholu, najednou se zleva vyřítil jiný tým a proběhl před námi po vyšlapané stezce. Ano, běželi po té stezce, kterou jsme my odepsali. Jsme na sedmém místě.

Stejně tak na kole. Bylo zajímavé, že jsme potkali několik týmů, které se zcela nepochopitelně vraceli. Kam jedou z kontroly číslo 8? To ten kopec objíždějí několik kilometrů po hlavní cestě, když na další kontrolu vede dva kilometry dlouhá cyklostezka? Uklidnil nás jeden tým, který se nás zeptal, jestli také pokračujeme nahoru. Tušíte správně. Nikdo tudy nejel a nás čekaly dva kilometry napadaným sněhem s kolem na zádech. Jako odměnu jsem si dal čokoládu. Ledové kaštany. Těšil jsem se na ni. Při pokojové teplotě je dobrá, z ledničky ještě lepší, jaká budou vychlazená na -12°C? Myslím, že si je teď dlouho nekoupím. A rozhodně by je měli přejmenovat. Držíme se na šestém místě, jeden tým jsme předjeli.

Po sedmi hodinách jsme odložili kola a těšili se na běžky. Konečně si pořádně zajezdíme a nebudeme se bořit. Silnici přejdu pěšky, abych si běžky nezničil a pak nás čekala krásná 7 km hřebenovka. Ale pak to začalo. Na běžkách po silnici k vleku, kde byla další kontrola. Sundat běžky a seběhnout 4 km serpentinami po hlavní silnici. Pěšky 3 km do prudkého kopce, na běžkách 2 km krásná hřebenovka, sjet dolů, na běžkách několik kilometrů po silnici, pěšky několik kilometrů do kopce atd. Teplota -15°C a 4 hodiny ráno. Kde jsou ty vyšlapané stopy? Kde jsou ty sjízdné části? Proč jezdím závodními běžkami po posypané silnici? Jaký to má smysl? Co je tohle za nesmyslný závod? Proč tady už 18 hodin mrznu někde v Polsku v lese? Ale když to vzdáme, co tady v lese budeme dělat? Vzdáme to radši ve vesnici. Zdá se, že přichází ne neznámá krize závodu adventure race. Jestli přišla zároveň i na Petra, tak ji nejspíš nezvládneme a odstoupíme. A je to tady. Petr říká: „už mne to vůbec nebaví, dáme pár kontrol a končíme s tím“. Cítím úlevu ale i smutek z ukončení závodu. Začnu domlouvat podmínky odstoupení: „Ok. Kolik kontrol nám na běžkách zbývá?“. „Dvě. Pak s běžkami končíme a jdeme do depa pro kolo“. Hahaha, kdybych nebyl zmrzlý a na dně, asi bych se zasmál. No má pravdu, je lepší ty dvě kontroly dát a pak se v depu uvidí. Sice to znamená další tři hodiny v tom mrazu v nesjízdném terénu, ale je jasné, že jak se dostaneme do depa, už to asi nevzdáme. Petr mne tahá na gumě, já tím pádem musím přidat a on mne neztrácí. Po 35 km na běžkách a osmi hodinách od 23h večer do 7h ráno dorážíme do depa a potkáváme kamarády z jiného týmu. Jedou dlouho trasu. Bavíme se o jejich etapách. Říkají, že zrovna dokončili zdlouhavý trek. Pak se ale opravují. To vlastně nebyl trek, to byla běžková etapa. Nebo trek s běžkami? S kolem to určitě nebylo, ale jinak je to vlastně jedno. Škoda, že mi tohle nikdo neřekl před závodem. Hned bych etapu s běžkami snášel líp. Ptáme se na naše umístění. Tím zoufale pomalým tempem jsme se museli propadnout o několik míst. „Jste pátí. Jeden tým odstoupil a jeden nenašel všechny kontroly“. Takže naše nejzoufalejší etapa, kdy jsme to málem vzdali, bude nakonec naše nejlepší? I v tom je zajímavost adventure race.

Přejíždíme 14 km do cíle závodu a čeká nás posledních 24 km pěšky. Sněžnice jsou doporučené. Ostatní nás povzbuzují „ani si neberte čelovky, to za 3 hodiny uběhnete“. Situace se obrací. Já ožívám a Petrovi se vylézt neschůdným terénem na čtyři kopce s převýšením 300-400 metrů moc nechce. To asi nebude na tři hodiny. „Petře, radši si čelovky vezmeme, je to povinná výbava, mohli by nás diskvalifikovat“. Ptáme se organizátorů, kolikátí jsme. „Čtvrtí, jeden tým odstoupil“. Adventure race, stačí vydržet a pokračovat.

Vylezeme ke kontrole na první kopec a čeká nás hřebenovka ve sněžnicích hlubokým sněhem, nikde nikdo, zasněžené stromy, modrá obloha, pro mne nejkrásnější část závodu. Akorát se ukázalo, že nebyla nejrychlejší. Když ve sněžnicích dojdeme na další vrchol, už je tam jiný tým, který seběhl z prvního kopce dolů a oběhl to po silnici. Seběhneme tedy jimi vyšlapanou brázdou v hlubokém sněhu a jdeme na další vrchol. Petr hledá něco v batohu, a tak se zastavím. Najednou zjišťuji, že jsem ve stoje usnul. Radši přidáme, ať spíme v cíli. Dojdeme na vrchol předposledního kopce a je tam živá kontrola – dobrovolník ve stanu. „Máš to tady pěkné, -15°C, fouká vítr, ty sám na polsko-slovenské hranici ve stanu… kolikátí jsme?“ „Třetí a kousek za vámi čtvrtí“. Jak je to možné? Kam se ztratil jeden tým? No to je jedno, jestli vydržíme a ti za námi nás nedoženou, jsme na bedně. A tak začínáme běžet, jdeme rychle do posledního prudkého kopce, cvakáme kontrolu a čeká nás poslední prudký seběh. „Petře, vždyť jsi říkal, že moc neběháš. Očividně to nebyla pravda.“

Po 21 km a 6,5 hodinách na posledním treku a 31 hodinách nonstop závodu dobíháme šťastní do cíle. Sice se ukáže, že se dobrovolník spletl a my jsme pořád čtvrtí, ale to nerozhoduje. Příští rok musíme na dlouhý závod!

Jakub, Team Hyperactive

Jakub ŘÍDEL a Petr PRUNER

Další reportáže a informace o týmu HYPERACTIVE naleznete na webových stránkách TEAM HYPERACTIVE