Pavel Paloncy: Horská výzva Krkonoše 2013
Jsme na poslední občerstvovačce na 48. km, běžíme pět hodin. Řádně občerstveni vyrážíme na posledních 20km, Zbyněk Cypra i Honza Zemaník s McHřídelem jsou někde za námi. Tak nějak jsme to chtěli, nebo ne?
Tentokrát jsme s na krkonošské RP-HV (Rock-Point Horská výzva, nezaměňovat s RVHP) s Vaškem nechtěli ponechat nic náhodě a nechtěli se nechat vyžlutit hned na startu, jako minule. A abychom neměli dlouhou chvíli, tak čas od času někdo z nás něco zahlásil. Nejčastěji z Cimrmana, Ivánka, co koho napadlo… Od začátku za to všichni berou a my s nima. 4“ na kilák a ani to nebolelo.. Jsme někde na konci první skupiny a i na Horní Mísečky se všechno běží. Za chvíli odbočujeme z hlavní cesty, na Dolní Mísečky spíš letíme (hluboko pod 4“/km) a ocitáme se skoro na jejím čele. Tady už to bolelo. (Běžím to v Innov8 TrailRoc 255 a pořád si na ně trochu zvykám, chovají se dost jinak, než klasický objemový botky na takovýhle závody.) Kousek před námi jsou dvojice Standa Najvert a Tomáš Svoboda (JulboWay Scott) a jedna místní dvojice, na paty nám šlape dvojice „Salám Šuunka“ (Pavel Štrync a Jarda Balatka). Od té doby až do cíle jsme jinou dvojici nepotkali a přetahujeme se jen navzájem.
Před startem jsme si s Vaškem říkali, že půjdeme začátek rychleji, ať máme hlavně v seběhu od pramene Labe volno a zase se tam nezasekneme za nějakým týmem, protože je tam místa asi jako ve vlásence, nebo i míň. To se nám daří jen částečně, první dvě dvojice nám lehce odskakují, ale na tým za námi získáváme zase trochu k dobru. Po první techničtější pasáži seběhu jsme jeden tým, tak ještě jeden. Před ně se nám nedaří jít, cestička je úzká, míst na předběhnutí moc není, a při každém mém pokusu o předběhnutí zrychlí a brání tak, že by se za to nemusel stydět ani Fernando Alonso. Po chvíli docvakneme první tým a už se nesnažíme předbíhat, chladíme to, šetříme síly a společně doklusáváme na občerstvovačku na 25 km.
Tu jsme zvládli, minule mi bylo po občerstvovačce dost blbě, teď OK. V kopci na Luční boudu jde před nás Pavel (Štryncl) a pomalu se nám vzdalují. Tak jsme zase 4., teď jsme to my, kdo má černého nepřizpůsobivého Petra. Od Luční boudy na Luční horu je to zase asfalt a morál je na bodu mrazu. Daří se nám rozběhnout, po asfaltu dolů.. Draku, kam se to řítíme? Pár kiláků zadarmo (asfalt), pak uhnout po červené trochu vlevo, kde to je po pěšince zase trochu zajímavější, předbíháme jeden tým a je tu Pec pod Sněžkou a s ním 40. km a občerstvení.
A prý jsme druzí! Cože? Tak to Salám Šuunka museli někde zabloudit.. řekl bych, že nejspíš neodbočili na pěšinu, tam bylo potřeba být pozorný. My si vybíráme slabší chvilku v Peci, mapové zaváhání asi na 2 minuty a předbíhá nás jeden tým, pak Vaška dostihl nejdřív průjem (4 min) a po něm i Pavel Štryncl s parťákem, a jsme zase na 4. místě.
Další kopec, dalších 8km a další a poslední občerstvovačka. A tak jsme tam, kde tento čláenk začal, na 48. km, běžíme pět hodin. Celou cestu jsme se potkávali jen tyto 4 týmy, Zbyněk Cypra i Honza Zemaník s McHřídelem jsou někde za námi, neznámo kde. Tak nějak jsme to chtěli, nebo ne? No, skoro…
Řádně občerstveni vyrážíme na posledních 20km a bude to ještě zajímavý. V delším seběhu předbíháme jeden tým, ale není to Pavel Štryncl, ale „ti místní“. Zkopec se mění v dokopec, nějaký to vlnění a pak dlouhý (a poslední!) traverz, kterej je postupně čím dál tím víc nahoru. Při každém náběhu na louku vidíme Salám-Šuunku před náma. My přibíháme na louku, oni z ní odbíhají, pořád si drží 2-3 minuty odstup, tak to je přes několik pasek. Když je ale v dlouhým táhlých stoupání nezahlídneme, tušíme, že se nám vzdalují . Před posledním (cca 5km) seběhem do Špindlu je ještě vidíme a dávají nám asi 5 minut, to je moc. Poslední seběh tak klušeme – pozorně a v klidu a užíváme si výhled na celé údolí Špindlu. Trať dlouhou 68 km a 2850 m převýšení jsme dali za 7 hodin a 32 minut (tedy v 7 ráno jsem v cíli) a máme radost ze 3. místa.
V cíli krom prvních dvou dvojic k našemu překvapení sedí i Zbyňa Cypra s parťákem. Po chvilce je jasno – párkrát špatně (ne)odbočili a poslední špatné odbočení je dovedlo do cíle kratší trasou. A nebyli zdaleka jediní, kdo měl takové problémy.
Se značením se pralo hodně týmů a bloudilo, už to vzbudilo nejednu diskuzi a ještě jich to určitě několik rozdmýchá. Přidávám svůj pohled: Značení nebylo stoprocentní. Zatímco fáborků-mlík (někdy kratičkých, někdy dlouhých cárů, rozmístěných spíše náhodně) bylo všude spousta, tak jich bylo všude stejně spousta, bez ohledu na to, jestli se jednalo o rovnou cestu nebo nepřehledné místo. Co chybělo dost, byly šipky – značení často náhle měnilo směr, odbočovalo z cesty atd.
Na tohle ovšem před startem pořadatel výslovně upozorňoval a jasně řekl, že hlavní je mapa. To byla taková omalovánka, kterou dostal každý účastník, a ze které bylo jasné, po jaké barvičce (rozuměj tur. značce) se vydat a kudy trať vede. Při důsledné aplikaci pravidla „hlava – mapa“ a pozornosti v místě očekávaných odboček se dalo značení fáborky-mlíky v klidu sledovat. Letos byl toto můj jediný závod ze seriálu Horské Výzvy (Zimní výzvu nepočítám) a převládá spokojenost.