Perun s bronzovou kořistí

Do druhého ročníku Perun SkyMarathonu, konaného 2. května, mě provázely mírné výčitky kvůli nedostatečným naběhaným kilometrům. Běhala jsem poctivě, což o to, délky tréninků se však pohybovaly do 20 km. A tak byl i letos mým cílem závodu čas do 6 hodin a přežít.

Tři dny před závodem jsem zodpovědně odpočívala, a tak se do startovního dne probudila plná sil a očekávání. Ani letos počasí nezklamalo – mlha, déšť, chlad… Zkrátka správné závodní počasí. Také na registraci jsme dorazili s týmovými kolegy Jenysem (Holoubkem) a Tomem (Peterem) včas, takže zbyl i dostatečný čas na rozklusání se. Poslední úpravy, postavit se na start a … Máme tady problém. Amatérská chyba v podobě nechání si věcí na poslední chvíli zapříčinila, že jsem těsně před startem zjistila neteleskopické vlastnosti jedné hůlky a musela se vydat do závodu bez nich. V tu chvíli to pro mě byla skutečně velká komplikace, protože jsem spoléhala na hůlky, coby velké pomocníky v kopcích, jako záchranu. Zazněl start a závod dlouhý 41 km s pozitivním převýšením přes 3000 m tak pro mě musel začít znamenat novou výzvu.

Had, zatím vysmátých, závodníků vyběhl pod sjezdovku na Javorový, kde jsem se následně pořádně zahřála, zvolila svou bezhůlkovou strategii a dostala se na 4. místo mezi ženami. Dál už běžel závod jako po másle. Hned po prvním stoupání jsem zhodnotila, že odpočaté nohy budou poslouchat a hlava se těší ze závodu, což je vždy velké plus. Na první občerstovačce na 7. km si dávám vodu, pozdravím nomádské členy a fanoušky Marťu a Matěje, čímž se nechám předběhnout Luckou Luštincovou a vrhám se do zákeřného bahnitého stoupání s lany, kde si vystačím s lezením po čtyřech a dostávám se tak na pozici 3. ženy. Marťas to všechno točí, já lamentuju, zamávám a vydávám se za svou další metou, sjezdovkou v Řece. Běží se mi pohodově, a než se naději, je tady klesání korytem potoka do Řeky, kde mi uklouzne noha a já pořádně spadnu na zadnici. Není čas ztrácet čas a zjišťovat škody, běžím tedy s bolavou zadnicí dál ke sjezdovce, kde už panuje pořádný šrumec. Napiju se vody, pohlédnu vstříc tomu obrovskému kopci a za povzbuzování fanoušku se vrhám vzhůru. Cestou nahoru mi Marťa rychle povykládá, jak si vede Jenys s Tomem (Jenys umírá od začátku a Tome je neuvěřitelné rychlý) a já už na nic nemyslím, jen šlapu nahoru. Sjezdovka mi letos nepřijde nekonečná, a tak brzy sbíhám dolů, což mi dá zabrat víc, než stoupání. Pod sjezdovkou zaplním břicho banánem, a za povzbuzování Nomádů se vydávám do cíle. Úkol zněl jasně – snaž se, abys zůstala 3. žena a potkáme se brzy na Javorovém :)

Závod jsem si skutečně rozdělila do dvou polovin, které dělila sjezdovka v Řece. Druhá půlka už se nesla v poměrně pomalejším tempu. Závodníci kolem mě zůstávali zhruba stejní, cesta stoupala a klesala, mlha byla rozfoukána a všude svítila svěží zelená jara. Průběžně jsem hodnotila stav nohou a mysli, výsledkem bylo poznání, že to jde víc než dobře a za chvíli budu v cíli. Základ byl přemýšlet nad pozitivními věcmi, což se mi dařilo a cesta příjemně ubíhala. Fanoušci podél trati mě průběžně informovali o mém udržení 3. místa, což mě vedlo k jisté zodpovědnosti a hnání kupředu. V tomto duchu jsem se ocitla před posledním stoupáním, tedy Javorovým. Zde už jsem vyhodnotila svůj stav jako pořádnou znavenost a nepřála si nic jiného, než být v cíli. Něco mi však říkalo, že třešnička na dortu, v podobě závěrečné černé sjezdovky, ale nebude jen tak zadarmo, a byla to pravda. Zde jsem si tuze přála mít hůlky, vlastně poprvé za celý závod. Nezbývalo ale, než se v porostu kapradí a bůh ví čeho hnát vzhůru po čtyřech. Trvalo dlouho, než jsem začala slyšet povzbuzování fanoušků v cíli a veselé zvonění. Jak se mi ulevilo! Za podpory dalšího závodníka Lumíra Sobka tedy dobíhám do cíle a raduji se jako malá, protože 3. místo a čas 5h 31 min je pro mě parádní výsledek. S touto radostí se utíkám podělit s dalšími členy Nomádů, kteří už odpočívají v chatě. Tom dokončil závod na 7. místě a Jenys 27. Zkrátka děly se zázraky!

I letos organizačně moc fajn závod, za mě bez psychické a fyzické újmy, jen s jedním jelitem na zadnici, které mi brání pořádně sedět na záchodovém prkénku ještě dnes :)

Autor: Hana Holoubková (Beskydští Nomádi)

Foto: Sam Straka (skyrunning.cz)