Příběh Češky, která dosáhla až k medaili z AR v Ekvádoru

Jmenuji se Tereza Čtvrtníčková a jsem vnučkou Dany Andrlové, rozené Hiklové (členky Moravské Slávie), která mne požádala o sepsání této publikace. Právě ona mi jistě předala sportovní geny, trvalo mi však hodně dlouho než jsem je v sobě nalezla. V dětství mě ke sportu víceméně nutil taťka, ať už to byly lyže v zimě nebo mnou tenkrát nenáviděný „suchý slalom“ na jaře. K moři jsme v létě nejezdili. Až v dospělosti jsem našla zálibu v přírodě, začala používat bicykl jako dopravní prostředek po městě a běhat po okolních lesích. Během doktorského studia (chemie) jsem našla skvělou partu kolegů, se kterými jsme vyplnili volné chvíle sportem – bazén, kolo, běhání. Dokonce jsme se zorganizovali i vlastního Ironmana, kterému jsme, kvůli distancím, říkali „ půlželezňák“.

Studijní a pracovní okolnosti mne zavály do Španělska, usadila jsem se v Galícii. První věc co jsem udělala, byla koupě levného horského kola k prozkoumání terénu, hromadná doprava totiž ve Španělsku není tak zaběhaná jako u nás a bez auta nelze existovat. Přihlásila jsem se na nějaké závody v okolních vesnicích hlavně z důvodu poznat okolí a lidi. Šlo většinou o asfalt 5 – 20 km, podobné Brněnskému běžeckému poháru. A tak jsem začala sbírat trofeje a trochu trénovat, 2 – 3krát týdně asi 40 minut po chodníku nebo po pláži, občas bazén a kolo. Přičuchla jsem taky k surfu a později windsurfu, létat po vlnách Atlantického oceánu zaručuje dobrou náladu a „vyčištění hlavy“ po náročném týdnu v laboratoři.

Mým snem bylo uběhnout maraton. Tento sen jsem si splnila již v roce 2007 s časem 3:41:53. Později jsem se odvážila přihlásit se na závody v terénu a nějaké orientační závody. Právě na jednom z nich mne oslovil jeden závodník, zda nemám zájem účastnit se něčeho většího na bázi orientace a v družstvu. Řekla jsem si, proč to nezkusit? Tak jsem poznala nový rozměr sportu – Adventure race, Raid de aventura neboli expediční outdoorový závod, jak je tato aktivita nazývána česky. Jde o týmový závod (obvykle 3 závodníci běžící společně), založený na orientaci (pouze mapa a kompas), složený z několika etap (horské kolo, běh, kajak, slaňování) a zpestřený nějakou speciální aktivitou (lukostřelba, plavání, speleologie, bruslení, horolezení, ferata a pod.), všechno pochopitelně non-stop, čas se nezastaví ani na jídlo či přípravu materiálu mezi etapami.

Můj první raid byl ve Valencii v březnu 2011, zvítězili jsme v kategorii. Po tomto úspěchu jsem se už na asfalt nevrátila a veškeré sportovní aktivity směřovala k tréninku na raid. Následovaly raidy galicijské ligy (s družstvem Gallaecia Raid na předních místech) a španělské národní ligy (s družstvem Keltoi jsme skončili druzí v žebříčku kategorie elite v 2011 a třetí 2012). V mezičase jsem absolvovala několik vytrvalostních závodů na horském kole (individuální 12 hodin non-stop a ve dvojici 24 hodin non-stop).

Ale co mne nejvíce nadchlo na individuální úrovni je ultra-trail. Můj první světové úrovně bylTRANSGRANCANARIA 2012. Jak napovídá název, šlo o přeběhnutí ostrova Gran Canaria z jihu na sever, 123 km a 11 000 m převýšení mi zabralo 23 hodin 11 minut. Absolvovala jsem pár dalších závodů podobných dimenzí a nasbírala jsem tak potřebné body na Ultra Trail du Mont Blanc, kam se chystám v srpnu 2013. Je to moje další meta, něco jako první maraton, ale ve velkém.

Během vytrvalostních závodů se člověk hodně naučí o sportu, přírodě, počasí, ale hlavně o sobě samém, naučí se vnímat svoje tělo a svou mysl, uvědomí si, co všechno může zvládnout a na co ještě nemá. Také se seznámí s mnoha lidmi. A pak, když někdo plánuje účast na něčem velkém a chybí mu lidi do týmu, může se stát, že vás osloví. A mně se to stalo. Prvního raidu evropské úrovně jsem se zúčastnila ve Slovinsku v červnu 2012 s týmem Adventure Challenge Espaňa z Madridu. Po zdolání 440 km non-stop přes celé Slovinsko jsme skončili na 8. místě v kategorii elite.

Dalším krokem, a zároveň dalším snem, byla účast na raidu světové úrovně. Tento sen se mi splnil v únoru 2013. Do Ekvádoru na závod Huairasinchi, první ze série ARWS (Adventure Race Word Series), mě sebou vzaliXavi Rodríguez (Katalánsko), Jorge Diego Llano (Kolumbie) a Javier Rivadeneira (Ekvádor) a jako týmTrangoworld jsme skončili na druhém místě po překonání zhruba 420 km z velké části v nadmořské výšce kolem 4 500 m.

Průběh ARWS závodu Huairasinchi:

Všechno začalo telefonátem Xaviho Rodrígueze z Barcelony, jestli mám zájem běžet světový raid v Ekvádoru. Xavi mne znal z různých raidů španělské ligy a viděl mne jako schopnou „přežít“ takovýto typ závodu, proto mi zavolal. Spočítala jsem dny dovolené a peníze na účtě a souhlasila. Před odjezdem to vypadalo, že je vše perfektně připraveno, ale na místě (Quito, Ekvádor) se ukázalo, že chybí spousta věcí, jako nosič na kola, jídlo, nějaká potvrzení…, to nás trochu omezilo v připravované aklimatizaci a nemohli jsme proto realizovat všechny tréninky ve velké nadmořské výšce, které jsme si plánovali.

Ale v předvečer startu závodu už bylo všechno pod kontrolou. Strávili jsme všichni společně (4 závodníci a 4 osoby asistence se dvěma auty 4×4) noc ve městě Ambato, připravili veškerý povinný materiál každého závodníka (spacák, bivak, nepromokavá bunda a kalhoty, lékárnička, čelovka, horolezecký materiál, jídlo a pití … ), prostudovali mapy celého závodu a uložili se ke spánku na karimatkách. Celou noc lilo jako z konve. Během těchto příprav jsme se postupně poznávali a rozdělovali funkce během závodu (orientace, měření kilometrů a času, organizace odpočinků a jídel…). Ve 4 ráno jsme vyrazili na start závodu na úpatí sopky Chimborazo(Chimborazo leží nedaleko rovníku a díky zploštění Země je tak jeho vrchol místem nejvzdálenějším od středu Země, viz Wikipedia). Pět minut před startem jsem společně s jedním z našich asistentů požádala horu o povolení k výstupu. Osobně na podobné spirituální věci nejsem, ale v Ekvádoru jsem návštěvníkem, tak jsem se rozhodla tento rituál respektovat a podstoupit.

2. února přesně v 7:00 zazněl signál startu a mně vytryskly slzy, silné emoce při představě, že jedna brňačka společně s kataláncem, kolumbijcem a ekvádorcem dostala možnost vyběhnout si na Chimborazo…

Stoupáme pomalu ale jistě, střídáme běh s chůzí s respektem z výškové nemoci a dostatečně oblečeni, až do výšky 5300 m n. m. Na hlavě helmu a v batohu horolezecký materiál, protože na konci této etapy nás čeká tirolina (zip line, tyrolský traverz) a slaňování. Právě tady se tvoří fronta a tak ztrácíme z dohledu první tým (Ecuador, několikanásobný vítěz této soutěže), a už ho nikdy nedoženeme…

Po této lanové sekci se vyškrábeme na vrcholek protějšího kopce, kde nás čeká asistence. Následuje další treking, který končíme v noci, a rozhodneme se odpočinout si, spíme 2 hodiny a vyrážíme na 105 km dlouhou etapu na kole. Tuto etapu začínáme ještě v noci a zdá se nám nekonečná, i když je tam hodně sjezdů, kde si nohy můžou odpočinout. Jakmile slunce začne pálit, začínám mít obavy, jestli jsem schopna pokračovat v tlačení kola do nekonečného kopce. A to teprve začíná druhý den, co nás ještě čeká! Mám chuť lehnout si a spát, nohy mám jakoby přilepené k zemi. Vnitřní boj mezi hlavou a nohama nakonec vyhrává hlava, zatnu zuby a pokračuji v boji.

Na příštím sjezdu jeden kolega spadl, má však naštěstí jen povrchová zranění. Ošetříme ho a pokračujeme v krasojízdě. V našich hlavách se však usadí myšlenka, jak snadné je opustit tento závod, jak málo stačí k tomu aby se něco stalo a my nemohli závod dokončit. Víceméně mlčky dokončíme tuto etapu, poslední kilometry se prodíráme vegetací a bahnem s kolem na rameni. Na asistenční stanici v Atillu nás kontroluje doktor před následujícím trekingem. Ten není složitý, ale má hodně převýšení, je třeba snížit tempo a soustředit se na správné dýchání a vyvarovat se tak výškové nemoci. Mezi vrcholky hor se nalézá orientační bod a pak hned klesáme k jezeru Osogoche, to celé obcházíme po jeho rozbahněném břehu, protože okolní vegetace je neproniknutelná. Prší a voda je ledová. Kolega, který v předchozí etapě spadl, si ztěžuje na bolest kolena a dalšímu teče krev z nosu. Je nám zima, ale pokračujeme, až mezi močály a potůčky nacházíme další orientační bod. Konečně dorážíme k další stanici asistence. Přezouváme boty, převlékáme se do suchého oblečení a vyrážíme na kolech na 80 kilometrovou etapu údolím Tixán. V mapě to vypadalo spíš na sjezd, ale ve skutečnosti stoupáme a klesáme po nové asfaltové silnici (v Ekvádoru běžná silnice neznamená asfalt, spíš to znamená, že v cestě nerostou stromy…). Opouštíme silnici, je černá noc, zase začíná pršet, tentokrát hodně hustě. A teplota se taky snížila. Oblékáme vše co máme, nepromokavé bundy i kalhoty, dokonce vytahujeme z lékárniček gumové sterilní rukavice, které si oblékáme přes mokré cyklorukavice, ale i přesto ztrácíme citlivost v prstech. Navíc neproniknutelná mlha jak z Rákosníčka nám znemožňuje orientaci. Hledáme odbočky odhadováním kilometrů v mapě. Zkoušíme poprosit o pomoc v některém z domků po cestě, ale někde nám vůbec neotevřou a jinde nám dají nedostatečnou či zavádějící odpověď. Musíme se spolehnout na vlastní orientaci a využít stoupání k zahřátí se.

Dalším problémem byla únava a chuť spát. Po cestě se nám všem zavíraly oči. V noci a v mlze světlo čelovky sotva dosahovalo na zem a museli jsme se vyhýbat kamenům na poslední chvíli. K udržení koncentrace jsme si vykládali kulinářské recepty, zpívali koledy ve všech různých jazycích nebo řešili matematické operace. Cokoliv, hlavně neusnout a nespadnout. Konečně asistence. Spíme 2 hodiny a vyrážíme na treking. Rázem se vše mění. Vysvitlo slunce, je teplo, je vidět na cestu, běžíme po úbočí velkého zeleného masívu a užíváme si výhledů do rozlehlých zelených údolí. Pak klesáme dolů do džungle. S každým výškovým metrem se mění vegetace. V údolí se objevují liány, barevné květy a tlusté proužkované obrovské stonožky. Rozbahněným kanálem nás vede divoký kůň, který se nám zčistajasna připletl do cesty.

Dorážíme na stanovené místo dříve než naši asistenti. Ti přijíždějí vzápětí a rychlostí asistence formule 1 nám připravují kola. Převlékáme se do letního cyklooblečení a už se ženeme z kopce dolů mezi banánovníky.Teplota kolem 30 stupňů a vysoká vlhkost, už si ani nevzpomeneme že před pár hodinami jsme byli na pokraji hypotermie. V jedné zatáčce mi podklouzlo přední kolo, ajaj, hřebík v pneumatice, rychle měníme duši a pokračujeme. Projíždíme vesnicemi, kde slaví karneval a dle tamního zvyku na nás stříkají vodu. Příjemné osvěžení. A zase začínáme stoupat, slunce pálí, projíždíme kolem meandrů řek a kolem vodopádů po bahnité cestě, spousta krátkých, ale strmých stoupání.

Na další asistenci super rychle přezouváme a vyrážíme na další treking. Začínáme do prudkého kopce po úzké cestičce a běžíme, jakoby to bylo po rovině. Máme plíce roztažené a navyklé na nedostatek kyslíku, takže tady ,v nížině (2 500 m n.m.), je nám hej. Během první půlky trekingu padla další černá noc. Na orientačním bodu nás informovali, že se jedno družstvo ztratilo a druhé máme na dosah. Pokud neuděláme orientační chybu, s trochou štěstí bychom mohli dosáhnout na druhé místo!!

Rozradostnění utíkáme po cestičce dolů, ale ouha! Díky silnému dešti (ano, už zase prší) se cesta mění v řeku a bahno. Držíme směr dle mapy, ale cestu nevidíme. Do měkkého světlého bahna se noříme po kolena a ztrácíme boty v jeho hlubinách. Postupujeme velmi pomalu a cítíme se bezmocní proti drsným změnám počasí. Nakonec, promočení a zabahnění, dorážíme na stanici asistence a protože je pozdě a nenechají nás začít další etapu na kajaku (z bezpečnostních důvodů je 16:00 – 06:00 zákaz vstupu do vody), využíváme čekání k odpočinku. Zatím jsme druzí, družstvo, které bylo před námi, ještě nedorazilo, a ti ztracení jsou stále ztracení. V 6 ráno začínáme předposlední etapu. Kvůli zvýšenému průtoku vody v řece však musíme prvních 6 km běžet kolem řeky a začít pádlovat až v bezpečnější oblasti. Zapínáme rádio (v případě zvýšení nebezpečí nám organizátor dá příkaz k opuštění řeky), posloucháme krátkou přednášku o charakteristice a bezpečnosti na této řece a už vesele pádlujeme na dvou kánoích. Je to skvělý odpočinek pro nohy a pastva pro oči, tolik zeleně, různost stromů a ptactva, klid a jen melodie řeky. Střídají se úseky pomalé s rychlými, v některé zatáčce se kluci v druhé kánoi párkrát vyklopili, ale nic se nestalo, ani jsme nic neztratili (v jakémkoliv místě závodu nás může organizace vyzvat ke kontrole povinného materiálu a při ztrátě jakékoliv položky hrozí diskvalifikace). 30 km jsme zvládli za necelé dvě hodiny a už se zas přezouváme a vyrážíme na poslední etapu na kole. Je to příjemná projížďka téměř po rovině, projíždíme osadami, závidíme dětem, koupajícím se v řekách, a lidem, slavícím karneval se sklenkou vína či piva v ruce.

Zbývá už jen pár kilometrů a najednou rup. Jorgemu se přetrhl řetěz na kole. Při opravě se zlomil i nástroj, ale naštěstí vezeme další. Vyrážíme skoro sprintem, spleteme se na jedné křižovatce (už je těžké soustředit se, navíc realita nesouhlasí s mapou), a vidíme kus za námi přibližovat se další tým. Nasazujeme nejvyšší úsilí a dosprintujem k poslední překážce – řeka se silným proudem o neznámé hloubce. Neobtěžujeme se hledáním mostu a vrháme se do osvěžujících vod. Pak už projíždíme cílovým obloukem, slzy v očích, smích, objetí, medaile, šampaňské, pódium, dávají mi českou vlajku a mikrofon, nevím co říkám…

Splněný sen.

Přeletěla jsem poprvé v životě „velkou louži“, poznala jsem Ekvádor shora dolů (doslova), dokázali jsme dorazit do cíle a navíc jsme skončili druzí. V cíli už nás čekala asistence s vychlazeným pivem, co víc si můžu přát?

Cestou zpět do Quita (800 km!) přespáváme vedle silnice na karimatce (však jsme zvyklí) a navštěvujeme Quilotoa a Cotopaxi. V Quitu nabalit kolo do krabice, taxíkem na letiště a 15 hodin letu do Španělska. Aventura skončila. Ale něco nového a velkého začalo. Čtyři závodníci ze čtyř různých zemí a čtyři asistenti se poznali a vytvořili silný tým. Všichni jsme se dobře bavili a získali jsme nejen druhé místo a rezervované místo na mistrovství světa v raidu na Costarice, ale taky nové zkušenosti s nadmořskou výškou, nové přátele, vyzkoušeli jsme, kde jsou naše fyzické a psychické limity a naučili se, jak je překonat a jak si vzájemně pomáhat v nejtěžších momentech závodu.

Doporučuji všem vyzkoušet si něco podobného nejde jen o fyzickou zdatnost a trénink ve vysoké nadmořské výšce, jde taky o sílu a soudržnost celého týmu včetně asistentů.

Naskytne-li se mi možnost,jdu do toho znovu!

Články v zahraničních médiích:
La Opinión A Coruña
TrangoWorld
SV Sportvicious Marzo-Abril 2013

Tereza Čtvrtníčková

Tereze děkujeme za úžasný článek a přejeme hodně zdraví a úspěchů v dalších sportovních aktivitách!