Tatranská Šelma ULTRA – V Tatrách bije moje české srdce jinak než v Alpách či Pyrenejích.

Hned v úvodu si dovolím malou dávku patosu, shovívavý čtenář, doufám, odpustí. Dobu, kdy jsme byli jeden stát, Češi i Slováci, pamatuji, ale matně. Asi tak jako trhání mléčných zoubků. Neoplakávala jsem, že mezi námi vznikla hranice. Neradovala jsem se. Bylo mi to tehdy úplně jedno. A přesto teď v Tatrách bije moje české srdce jinak než třeba v Alpách nebo v Pyrenejích. Při pohledu na štíty porostlé lišejníkem cítím něco, čemu jen stěží hledám jméno, cítím vděk a pýchu. A taky setsakramentsky cítím stehna, protože už jsem za půlkou stoupání na Svišťovku…

Naštěstí vybírám závody podle fotek. Ještě dřív, než se kouknu na parametry tratě a na startovku, se podívám na fotky a když na fotkách vychází slunce, tak je to dané vyšší silou. Díkybohu, že jsem to stejně tak udělala, když jsem se dostala k možnosti odkoupit startovné na Tatranskou šelmu. Kdybych pročítala propozice a viděla bych limity pro dokončení závodu, tak by mi bylo jasné, že to nemůžu zvládnout a nejela bych. Ale já tuhle drobnost zjistila až na rozpravě. Matúšova věta, že je to závod pro dobré běžce, ze mě ve vteřině udělala osamělého pitomce uprostřed dvousethlavého davu sportovců. Před usnutím střídavě dávám na batoh běžecké hůlky a zase je sundavám. A zase je tam dávám a sundávám, schovávám pod postel a hledám je pod postelí, abych je tam zase mohla dát. Se spolubydlící počítáme tempo, jakým musíme běžet, abychom stihly limit na Sliezském domě, jenže já to měla z matiky vždycky plus mínus dostatečně, a navíc pořád myslím na ty zatracené hůlky, takže výsledek rovnice je dost obecný – to nestihnu.

Ráno vstáváme ještě do tmy. Nad Širokým sedlem, kterým budeme za pár hodin probíhat, svítí měsíc. Jen se kochám. Ale na ranní kochačku to dnes nedoběhnu, takže se jdeme nasnídat. Zamykám pokoj a rychle na autobus na start. Na pokoji zamykám hůlky a nejradši bych klíče zahodila do Dunaje, abych už si to propánajána ani jednou nemohla rozmyslet. 

V autobusu na start se snažím dělat, že se zajímám, ale ve skutečnosti nemůžu udržet víčka od sebe, a už vůbec nevnímám, co tou mezerou mezi nimi vidím. Takže na startu na Trech Studničkách si připadám jako vyvoraná myš, mám tep asi 29 a moje vědomí je tak akorát připraveno upadnout do REM fáze, jenže to se plete. A zjišťuje to už pár okamžiků po startu, kde se řadíme na úzkou pěšinku. Tentokrát to ale nebude pár minut v zástupu, za pár vteřin už je přede mnou cesta volná a začíná ta pasáž, kvůli které většinou tyhle reporty nepíšu, samotný závod. 

První kilometry jsou mírně do kopce, krásný vlažný začátek, ale množství krve, které do oběhu posílal můj spící oběh, začíná být nedostačující. Nezlobím se na něj, musíme to zvládnout spolu, tak čekám, až naskočí. Příjemně si klušu, nikoho nepředbíhám, jsem četně předbíhána a pak už ne, aha, tak už jsem poslední. Po 8 nejlehčích kilometrech. Šikulka… Lidi, to je jinak úplně bezvadný, jak já se umím při těch závodech hýčkat. Laskavost, podpora a sebedůvěra. To nemohu říci. 

Na první občerstvovačku na Štrbském plese to uteče jako voda. Vlastně si vybavuju jedinou zatáčku. Všichni krásně fandí, tak trochu zvedám kolena, když už je mám. A fandění slyším i za zády, nejspíš tam ještě někdo je. Za vodou se cesta začíná vlnit a stoupat. Běžci okolo mě tasí hole. Taky bych asi tasila, kdyby klíč nebyl na dně Dunaje. Ale rozhodnu se, že ty ťukače prostě nenechám utéct. Běžíme k Popradskému plesu a za chvilku začínáme stoupat na Ostrvu.

Stoupání, které štěká, ale nekouše. Okolní vršky jsou v mracích, je moc příjemná teplota a serpentiny rychle ubývají. Na horizontu se poprvé dívám na hodinky, na Sliezsky Dom, kde je první stopčas, to je 7 km z kopce a to by mohlo klapnout. Teda samozřejmě, že já to nezvládnu, ale čistě teoreticky, někdo jiný třeba, v takové situaci… by to mohl stihnout. Seběh kolem Batizovského plesa je dokonalý. Kameny jsou rozmístěné přesně tam, kam šlapu a docela dost závodníků tu předbíhám. Na občerstvovačku dobíhám 15 minut před limitem, to znamená 24 km za 3:25. Což není výkon, za který bych se mohla plácat po zádech, ale já jsem fakt ráda, protože tramtarará, právě mi začíná závod! A do cíle to mám jen 26 km. Pobudu tam s ostatními běžci asi minutu a půl, všechno chci a nic moc si nedám, plátek sýra a pomeranč a posílena především informací, že na na druhé a poslední místo, kde mě můžou zastavit, na Hrebienok, je to 6 km a 40 výškových metrů dolů. 

Úplně dolů to tedy není, navíc je cesta samý kořen a balvan a dvakrát dostávám něžné varování když uklouznu a svezu se na zem. Na Hrebienku mám do limitu 30 minut a už je to mnohem větší pohoda. Jenže stres z limitu vystřídá jiná nepříjemnost. Lidi. Všude. Odtud až ke Skalnatému plesu budu vzteklejší a vzteklejší. Naštěstí v tichosti. Nedívám se na ně, vyhýbám se a tiše nenávidím – omlouvám se. Nenávidím i lišku, která mi stojí v cestě, což je absurdní. I to, že mi stojí v cestě, i to, že je mi to jedno. Z poznámek kolemjdoucích pochopím, že je to nějaká poloochočená místňačka, ale kdo ví, kolemjdoucí taky volají, pozor, běžkyně a to já teď zrovna rozhodně nejsem. 

Dohání mě závodník, který mi diplomaticky říká něco ve smyslu, že jdu děsně pomalu a že osmá holka je kousek přede mnou. Nechci, aby to znělo nevděčně, ale jestli jsem osmá nebo devátá mě tolik nevzrušuje. Ale když jí vidím, docela mě to popožene a za chvíli ji mám zhruba na 10 metrů. 

Tak. A trvalo to tentokrát pár vteřin, dvě zatáčky před konečnou lanovky na Skalnaté pleso čeká totální krize. Stoupám tak, že je to stěží zřetelné pouhým okem, potkávám se s osmou ženskou, která se mě ptá jak se mi jde. Jsem schopná dát dohromady větu „No nevim moc.“, ale zřejmě jí říkám tak, že pochopí, že už nemůžu a hlásí, že ona je taky úplně hotová a „ledva sa motám“ a uteče mi. Zkouším si dát gel a ten po chvíli pomáhá. Navíc horní pasáž stoupání na Velkou Svišťovku je mírnější a tak znovu dojdu osmičku. Chvíli jdeme za sebou, potom mi znovu oznámí, že se ledva motá a zmizí mi z očí. Tak to jsem blázen a chci se taky takhle ledva motat. Ze seběhu ze Svišťovky k Zelenému plesu jsem trochu zklamaná, vím, že kdybych nebyla tak unavená, tak ho pěkně seběhnu, jenže s únavou přichází i strach a já to vzdávám a pomalinku cupitám…jako všichni běžci okolo.

Konečně přibíháme k poslední občerstvovačce u Chaty pri Zelenom plese. Spousta dobrot, spousta lidí, humbuk, pořadatelé nás povzbuzují, fakt mi pomáhají, doplňují láhve za mě, vyjmenovávavají co všechno mají dobrého, jsou tak pozitivní, mluví nahlas, ale já si připadám trochu jako Mauglí a dívám se na ně vyplašeně a toužím zmizet do bezpečí pralesa. Kosodřeviny. To je fuk, prostě je to na mě nějak moc přemotivované. Rychle něco ochutnám a se špatným svědomím, že jsem nebyla stejně milá jako oni, vyrážím vstříc poslednímu stoupání. 

No ale páni, tentokrát je to mnohem kratší, než jsem čekala! Vyjdeme k Veľkému Bielemu plesu a už je vidět Široké sedlo. A vidím před sebou hodně běžců, takže když mi zbydou síly na seběh, tak bych jich ještě mohla dost předběhnout. Mám z toho radost a jde se mi dobře. I když poslední metry bolí, tak konečně jsem v … Napadá mě jediné místo, kde jsem se ocitla, když jsem zjistila, že Široké sedlo není Široké sedlo, nýbrž Kopské, a že zdaleka nejsme na vrcholu. Snažím se chvíli dělat, že to není pravda, že tam nahorů už nemůžeme, že to celé nějak nevychází, že někam odbočíme a že ten štrůdl běžců jde blbě. Nejde. Potřetí tak téměř lízneme hranici 2 000 m.n.m. V tom pravém Širokém sedle se dívám se na hodinky a počítám, že by to mělo celé jít stihnout pod 8 hodin. Nakonec to nebude tak zlé.

Jo tak vidina 8 hodin se definitivně rozplynula na 47. km, na kterém sklesáme podle mých hodinek 367m. Ten kilometr jdu 17 minut. 17! Sedmnáct. Dmnáct. Náct. Áct… Všechno je vlhké, oblé, bahnité, klouže to jako prase. Já jsem jako prase, protože si sedám téměř ob krok. Nechci, aby mi nikdo fandil a tleskal a uhýbal a říkal, že už je to kousek a že jsem dobrá. Chci pryč, chci dolů.

A tak se mi to splnilo. Jsem dole a jsem v cíli. Za 8:24 a nějaké drobné . A v cíli je krásně, je tam rádler, kafe, jídlo, sprcha v kotelně, jsou tam kamarádi a všichni ostatní, kteří by klidně kamarádi být mohli, kdybychom se znali. Tatranská šelma ultra je pro mě nesmírně krásný závod s týmem pořadatelů, kvůli kterému mám chuť jet příště zase a být mnohem lepší. Jediné, co mi kazilo náladu bylo množství turistů na trati. Ale všichni se přeci chodíme koukat tam, kde je to krásné. 

Je k smíchu, jak definitivní a zoufale dlouhé se člověku zdají být ty kritické chvíle. Přitom jsou úplně stejně dlouhé, jako chvíle, kdy nestíháme uzávěrky nebo naučit se na zkoušku. Nebo ne? A jednou tak prostě zůstanu v kopci na Svišťovku na pořád? Nevím, ale zajímá mě to.