Tomáš Bystřický: Atmosféra na Zegamě byla elektrizující!

Zegama-Aizkorri je slavný závod v Baskicku, který sice parametry nepatří mezi nejtěžší skymarathony, ale místní fantastičtí diváci a nabitá startovka dodávají akci grády!

Report Tomáše Bysřtického, hájícího (stejně jako např. Jan Zemaník) barvy Salomonu, výše zmíněné jen potvrzuje.

Ráno je v Zegamě úplně stejně jako posledních pár dní, takže drobně prší a mraky se válejí nad městem, že nejsou vidět vrcholy okolních kopců. Na startu jsme příliš brzo a tak se povalujeme v autě, pak rozběhání a tlačenice v koridoru. Stojím asi v 5.-6. řadě a furt do mě někdo strká. Nad námi poletuje dron s televizní kamerou.

V devět vypálíme na sprinterské kolečko centrem. Před startem se utěšujeme, že se nebudeme nikam hnát a radši v klidu. Takže jdu klasicky do plnejch hned od startu a do chůze přecházím až se cesta srovná. Většinu toho kopce běžím s Emelií Forsberg, nahoru jí to šlape, ale na traverzu jí utíkám a doufám, že už se nepotkáme, abych nemusel sklopit uši. Trať se vlní lesem a v prvním seběhu do Otzauerte si všímám, že to bude klouzat. Přeběhneme silnici po mostu z lešení a je tu první místo obsypané diváky, kteří nás hecují do krátkého kopce k první občerstvovačce na 6. km. Pak se trať nějak vlní po kamenech a loukách, než začne hlavní část na první vrchol Aratz (1450 m n. m.). Tam se jde po vápencové suti, fouká jak blázen a je vidět sotva na 50 metrů. Snažím se nikam nespěchat a nezničit se hned zkraje, to hlavní ještě přijde.

Jak se překlopíme přes vrchol, začíná první prasácký seběh k jeskyni Sancti Spiritu. Všude voda a volné kameny – kloužou jak blázen. V rychlosti vletím do jeskyně, musím hodně brzdit, abych to uřídil. Krátký traverz a už je to slyšet. Před výstupem na Aizkori je občerstvovala obsypaná diváky, beru gely a jdu do špalíru. Stoupám serpentinou po louce a po obou stranách řvou lidé. Před vámi je vidět jen úzká ulička a rámus. Jsou všude… Křičí, zvoní, troubí a plácají vás po ramenou. Mazec! Vbíháme do lesa, kde se plahočím bahnem už bez diváků. Jakmile ale zmizí stromy, není přes mlhu zase vidět na více než 50 m. Ale je to slyšet – nade mnou je závěrečný výšvih na Aizkorri (1 540 m n. m.) a další stovky fanoušků.

Před nástupem do úzkého kamenného koryta předbíhám jednoho týpka, abych si to mohl užit. A jedem, zase mně hecujou, řvou na mě jménem, rámus je ještě větší než dole. Totální tranz. Doplním gely od našeho supportu Jirky a Tomáše a začíná traverz ke druhé špičce hřebene – Aitxuri. Lezeme po skalách po všech čtyřech, každá krok je třeba dobře mířit, po levé straně je prudká stěna s ostrými hranami skal. Lezu po nich a chci, aby to skončilo. Traverz skončil, ale přišel brutální seběh – sjezdovka na Perunovi hadr. Nejdřív volné kamení a pak totálně uklouzaná louka s bahnem. Boty se absolutně nechytají a padám na zadek, sbírám se abych pokračoval, ale vůbec to nejde. Lepší jít rovnou na zadek a občas to zastavit. V tý prasečině předbíhám Honzu Havlíčka, a tím se posouvám na druhé místo z našich. Honzovi krutě došlo. Dole z těží rozbíhám nohy a řikám si, že sem se před posledním větším kopcem moc nepošetřil. K němu dobíháme po zvlněných loukách s občasným přelezem skalky. V každém zajímavějším místě jsou další a další diváci.

Na 29. km začíná poslední velký výstup na Andraitz. Říká se, že právě tady se začíná dělat závod. No tak jo, lehce tuhnu a v kopci mne předchází několik chlapů a těsně před vrcholem i první ženská. No paráda… V seběhu je ale moc opatrná a jdu před ní. Z vrcholu už budeme víceméně klesat až do cíle. Seběh, rozuměj poskakování mezi kameny a koryto plné bahna po kolena, a pomalu klesáme. Takový povrch byl tak nějak ve všech lesních sebězích, jen hloubka zaboření se malinko lišila. Když to není hluboký a měkký, tak to klouže jak namydlený. Moc mi to v tom nejde a musím opatrně.

Až od nějakého 35. km začne mít cesta přijatelný sklon a můžu točit nohama, jak jsem zvyklý z Plzně. Pár jsem jich tady ještě zaříznul. Vybíháme z lesa, smaží slunce a mě zas tahají křeče za stehna. Čím blíž městu, tím více diváků. Poslední dva kilometry jsou po asfaltu a nohy už fakt nic moc. Je slyšet rámus, blíží se centrum a lidi řvou a chtěj si plácnout. Nádhera, užívám si to!. Euforie jako blázen, z těch lidí mrazí po zádech. Na MS v biatlonu jsem byl jako rozhodčí a říkal jsem si, jaký to je pocit, když ten dav řve na závodníka. V těch kopcích to bylo elektrizující, tep letí nahoru a chcete jen a jen přidat, vyskákat ty schody a se všemi se zdravit. Skvělá atmosféra, která je pro tenhle závod typická a jedinečná!

ME tedy dobíhám na 66. místě v čase 4:40:38. V cíli už čeká Sam Straka a Honza Zemaník. To zvíře to dalo za 4:18 a je jednadvacátý, peklo. Já beru svůj výsledek všema deseti, je podle očekávání. Trať to byla technicky hodně náročná, ale zdaleka nejsem tak zničený jako po MČR.

Tomáš Bystřický běhá v týmu Salomon / Rock Point.
Díky jejich podpoře a vybavení může trénovat a účastnit se závodů na mezinárodní úrovni.
Také Jana Zemaníka, našeho nejúspěšnějšího skyrunnera, podporuje a vybavuje Salomon.

foto: Sam Straka (skyrunning.cz)