Tomáš Petreček: Všichni to otáčeli s tím, že to nejde. Šlo to
Opavský, horolezec a extrémní sportovec Tomáš Petreček se minulý týden vrátil z pákistánského pohoří Karakoram, kde úspěšně zdolal dvě osmitisícovky Gasherbrum I a Gasherbrum II. Expedice však měla dramatický průběh. Provázel ji na jedné straně sportovní úspěch z dosažených vrcholů, ale také tragická smrt jednoho z členů výpravy a v neposlední řadě obavy z útoku Al-Kajdy.
Na expedici jste z bezpečnostních důvodů málem neodjeli. Co nakonec rozhodlo, že jste to riskli?
Několik dní před naším odjezdem došlo pod Nanga Parbat, který je poměrně blízko Gasherbrumů, k útoku Al-Kajdy. Talibanci postříleli deset lidí, z toho dva slovenské horolezce. Bylo to v základním táboře, v místě, kam se už dostanou jen muly a trekaři, ve výšce čtyři tisíce metrů. Něco takového by nikdo nečekal! Al-Kajda se nechala slyšet, že se vrátí. My jsme ale dostali z pákistánské strany ujištění, že se nemusíme obávat a budeme pod ochranou armády. I to byla jedna z věcí, která nám pomohla v rozhodování.
Zaznamenali jste během treku do základního tábora nějaký náznak nebezpečí?
Vyhlášené Karakoram highway jsme se z bezpečnostních důvodů vyhnuli. Tam je přepadání na denním pořádku, stejně jako sesuvy půdy a dopravní nehody. Volili jsme raději přelet Islamabad – Skardu meziměstským letem. V základním táboře se už problém Talibanu nějak neřešil, debaty byly spíš cestou do vesnice Askole (místo, odkud se jde pětidenní trek na úpatí hor) a na treku samotném se to už neřešilo…
Na treku a při celé expedici byl s námi styčný vojenský důstojník, který průběžně komunikoval s armádou. Po celé délce stezky vedoucí pod Gasherbrumy je vybudováno asi deset vojenských postů, kde jsou malé vojenské základny. Strach jsem neměl. Větší obavy určitě byly cestou zpět na Moravu po dálnici.
Trek pod Gasherbrumy nebo taky K2 (je stejný) je jeden z nejtěžších. V čem byl obtížný?
Bylo důležité ušetřit síly a dobře přivyknout na výšku. Šli jsme proto relativně poklidným tempem. Museli jsme brát ohled na nosiče a muly, kteří jsou kvůli velikému nákladu pomalí. Muly měly velký problém, s tamním terénem, který je i pro člověka náročný, obzvlášť v ledovcových partiích Baltora. Trek je opravdu těžký, ale nesmírně krásný. Odměnou za tu námahu je místo zvané Concordia, tedy část ledovce Baltoro. Toto místo je kouzelné. Najednou před vámi vystoupí v plné své kráse osmitisícová hora K2 a Broad Peak. Je odsud výhled také na další mohutné sedmitisícovky.
Gasherbrum I byla první tvá osmitisícovka v životě. Byl výstup těžší, než jsi čekal?
Ve spodních pasážích se nachází ledovec rozpraskaný, jak ústa staré ženy. Hrozí velké nebezpečí pádu do trhlin, ledovec tady velmi intenzivně pracuje. Trhliny byly skoro všude, nejednou se stalo, že jsme se propadli. Nebýt navázání lanem, kdo ví, kde bych teď byl. Ledovec byl jedno velké bludiště, velmi členitý s velkými řečišti zařezanými hluboko do jeho útrob. Nemít GPS, do které jsem poctivě nahrával postupy pro lepší návraty a další pokusy, bloudili bychom pořád.
Nastaly momenty, kdy bylo zle a šlo do tuhého?
Cestou na G2 byl úsek, s dutinkovým ledem, cepín skoro nezasekneš, mačky špatně drží a i jištění není nejlepší. Museli jsme se hodně soustředit a hlídat si každý krok. Byl jsem rád, když to pak bylo za námi. Přišlo takové vnitřní uvolnění, které však následně vystřídala další situace v podobě vytržených fixů na úrovni těch největších trhlin.
Japonským kuloárem na G1 se zase prohání jedna lavina za druhou. Průchod tudy byl letos obtížnější než v jiných letech. Také orientace byla na pár místech dost složitá. Celkově hodnotím výstup jako velmi náročný.
Po návratu do základního tábora jste si odpočinuli a vydali se na vedlejší osmitisícovku Gasherbrum II. To ale v plánu nebylo, že?
Nečekali jsme, že se nám tu první podaří zdolat tak rychle. Měli jsme ještě tři týdny do odjezdu a nechtěli to promarnit. Věděli jsme ale, že to nebude snadné. V době, kdy jsme stoupali na G2, už totiž ve stěně nebyla žádná expedice. Všechno jsme si museli prošlapat sami. Američani zabalili s tím, že je to mezi C2 a C3 hodně náročné, je tam špatná kvalita sněhu, fixní lana jsou uvolněná, a nedá se na ně spolehnout. S těmi lany jsme to věděli. Sám jsem zažil, jaké to je, když ti zůstane vytržené lano v ruce, na které se spoléháš a myslíš že vydrží. Lezli jsme v noci, kdy bylo vidět jen na vzdálenost svitu čelovky, což je někdy hodně málo. Postupovali jsme po fixech, krok za krokem. Cesta ubíhala strašně pomalu. Pár kroků, pauza pro vydýchání, občas čaj, ale s tím šetřit, litr ti musí vydržet na celý den. Šli jsme jak roboti, byl to dost monotónní pohyb, který náhle přerušilo trhnutí fixního lana, a já se propadl o několik metrů níže. Tep mi vylítl jako blázen, ale mozek naštěstí zareagoval a ruka zasekla naučeným pohybem cepín, který zbrzdil začínající pád. Stává se, že se občas fix vytrhne nebo povolí, je dobré na to myslet a být připraven. Tentokrát jsem měl štěstí.
Američani vás od výstupu na G2 odrazovali. Ale nedali jste si říct…
Trochu nás ta jejich skepse rozhodila. Ale já ani Mára nejsme typy, co se nechají vymluvit díru do hlavy. Šli jsme situaci raději sami ověřit. Podmínky nebyly opravdu nejlepší, ale my to prohrnuli. Konečný vrcholový útok byl fakt očistec, neskutečně dlouhé prošlapávání v nekončícím traverzu a závěrečné prudké partie byly vysilující. Nahoře přišlo velké dojetí, musel jsem sundat brýle a vylít slzy, kterých tam bylo nějak moc.
Co jste cestou jedli? Na jakém palivu se dá udělat osmitisícovka?
Vařili jsme hlavně rychlá výšková jídla, a je jasné, že nejde o žádný gurmánský zážitek. Prostě jen do sebe něco dostat. Na druhém vařiči jsme téměř pořád rozehřívali sníh a snažili se co nejvíce pít. Poslední noc mi shořel. Ale byl u toho jeden hasič , a proto to nemělo větších následků. Totálně unaveni jsme začali vařit jeden z posledních čajů, únava byla velká a tak jsme v průběhu spokojeně usnuli. Probudil mě až kouř s hořících plastů. Voda se vypařila a vařič komplet shořel. Jen jsem zastavil kartuši a spokojeně spal dál, čaj se už nekonal.
Po příchodu do základního tábora jste se dozvěděli smutnou zprávu. Zdeněk Hrubý se nevrátil s G1, kam lezli s Markem Holečkem jihozápadní stěnou. Co se stalo?
Že se něco děje, jsme zjistili už v závěru sestupu z G2. Na satelitní telefon mi přišla smutná zpráva od Mary Holečka, že se s námi už Zdeněk zpět nevrátí. Zdeněk zahynul při sestupu, při slaňování udělal nejspíš technickou chybu. Je mi to líto, takhle to skončit nemělo. Zdeňka jsem znal krátce, ale bylo jasné, že je to horolezec tělem i duší. Snažil se nám pomáhat, vyprávěl zajímavosti o Karakorámu, myslím, že jsme si k sobě našli rychle cestu. Byl to dobrý chlap.
Tome, expedice je za tebou, ale doma si moc neodpočineš. Čeká tě řada extrémních závodů. Prozraď, jaké.
V nejbližší době na rozehřátí B7 a pak se budu intenzivně připravovat na Mistrovství světa v AR na Kostarice. Musím začít trénovat kajak, na Kostarice to bude důležitá disciplína. A celkově se dát dohromady a nabrat ztracenou sílu.
Ptala se Kateřina Piechowicz