Transalpine Run (TAR): Tři země, dva běžci, jeden týden!
Etapový závod Transalpine Run je fenomén. Mnozí se pravidelně vrací. Příroda je úžasná, trasy technicky náročné. Každá další etapa je mentálně obtížnější, nohy těžknou, problémy se kumulují, ale cíl je jasný. Dvojice v týmu musí být dobře sehraná a podporovat se. Počasí se nedá ovlivnit. Tyto zkušenosti se nedají získat jinak, než nazout boty, vzít batoh a vyrazit. A mezi námi … troška štěstí k tomu taky patří. :)
Transalpine Run – Fakta:
Web: http://transalpine-run.com/
Vzdálenost: 250 km
Převýšení: 15 000 m
Počet etap: 7
Etapy: Garmisch-Partenkirchen (D) – Lermoos (A) – Imst – Mandarfen – Sölden – St. Leonhard in Passeier (I) – Sarnthein – Bozen.
Asi jsme se úplně zbláznili, když jsme se v červenci spontánně přihlásili na Transalpine Run.
Posíleni zdáním o naší skvělé kondici po tréninkových bězích v Alpách a několika horských maratonech vyrážíme v sobotu ráno směr Garmisch-Partenkirchen. Jako podpůrný tým s námi jede náš kamarád Christian. Všechno běží dobře, startovní čísla a goodie bags vyzvednuty, špagety na pasta party zhltnuty a hurá spát. Neděle ráno, dobrá nálada a my stojíme, za zvuku ¨Highway to hell¨, na startu 1. etapy do rakouského Leermoosu. Padne startovní výstřel. Držíme se zpátky a kolem nás probíhají běžci záviděníhodným tempem. Jestlipak jim to tempo vydrží? První stoupání, fronta …ach jo. Ale pak už to jde rytmicky, dostáváme se do pravidelného tempa a předbíháme mrtvoly, co to po startu přepálily. Doběh do cíle po 36 km a 2000 m převýšení a jsem fit! Jupííííí :) Christian už na nás čeká a fotí. Sprcha, pasta party, masáž, sbalení na zítřek – nezapomenou povinnou výbavu, spánek.
První dvě etapy známe, proto víme, že druhou musíme začít rychle. Po dvou kilometrech musíme do dlouhého stoupání a nemůžeme si dovolit zdržení. Být vyřazen kvůli cut off kontrole je představa horší, než vůbec nedoběhnout. Klaplo to, teď už jen udržet tempo! Konečně down hill, juhhuu, další stoupání a pak doběh do Imstu. Cítím se pořád dobře! Od teď bude pro nás všechno nové.
Třetí, královská etapa, nás potrápila 47 km s 3037 m převýšením na technických trailech. Úžasné výhledy, konečně nad 2000 m n. m. a vysokoalpská příroda. Poprcháva, tady nahoře sviští ledový vítr, ale naštěstí nesněží. „Shit!“ … můj partner nejen pro TAR si právě při seskoku poranil kotník. Kotník fixujeme, řadím se v trailu za ním a porozuji, jak s narůstajícím časem roste i kotník! Downhill v tomto stavu trvá nekonečně, ale zvládáme to a prokulháváme cílem v Mandarfen. Bod č. 1 je zjistit, jak jsou na tom šlachy. Drží, super!!! Zítra startujeme!!!
Následná „odpočinková“etapa do lyžařského ráje Söldenu nás zavede do nadmořské výšky 3000 m. Na startech se už s mnohými poznáváme a zdravíme se. Po každé etapě nás ubývá a přibývají problémy a zranění. Všechny nás spojuje sen o průběhu cílovou rovinkou v italském Brixenu. Za zvuku ¨Highway to hell¨vyrážíme. Po včerejší etapě to už bolí a dlouhý výstup je nekonečný. Hlavně zůstat soustředěný, nezranit se a hlavně – užívat si tu úžasnou krajinu, ticho a zvláštní pocit při dýchání v této výšce. Žaludek to vzdává a nebere ani vodu. Jen nezvracet! Musím zpomalit, dýchat, dýchat, dýchat … Michael se ptá, jestli chci skončit … NIKDY!!!! Ten pocit, že nemusím mi dává křídla. Zničená, ale přesto v rozumném čase, probíhám cílem v Söldenu. Na pokoji Michael vybaluje vařič a snaží se do mě dostat po lžičkách vývar … pomalu to jde … musím přehodnotit stravu a na štrece a kromě gelů jíst dostatek pevné stravy. ¨To dám!¨říkám si a usínám.
Následující dvě etapy v Jižním Tirolsku, do St. Leonhardu in Passeier a dále do Sarntheinu probíhám jako robot. Na občerstvovačkách nejprve jím, pak teprve doplňuji vodu. Žaludek to lépe snáší, když pak vybíhám. Downhills miluji, ale brzdím hůlkami. Michael může se svým zraněním jen pomaleji a já tak šetřím síly. V single trailech tolik neskákat, teď není čas na hlouposti a kolena to uvítají. Je toho tolik, co člověk při etapovém běhu musí dělat jinak, než při horském maratonu. Zkušenosti se skládají jako střípky kaleidoskopu a uklidňují. Víc se soustředím na přírodu kolem, ignoruji bolest a užívám si ten pocit být součástí této myšlenky a patřit k těm bláznům kolem.
Sedmý den ráno! Z postele se koulím přes rameno, ale endorfiny mě nesou! Poslední etapa, to dáme! Michael nevypadá dobře … ne!!! Prosím …. ať to nic není… už jen poslední den. Na startu se snažíme rozehřát, já dávám interview na kameru …. oje, stydím se … a pak česky pozdravit … ufff. Highway to hell a vyrazíme. Všechno bolí … vydržet … stíháme cut off časy? Yepp, vychází to dobře … a najednou pod námi vidíme Brixen. Sbíháme do údolí a probíháme cílem. To snad není možné!!! Zvládli jsme to!!! Jsem mrtvá na jakékoli emoce v cíli. Komentátor hlásí: ¨Do cíle dorazil tým M&M, Martina z České republiky a Michael z Rakouska¨. Jsem tak pyšná být Čech a být tady! :)
Martina Poelzelbauer (M&M)
Chtěli byste na webu extremnizavody.cz také publikovat Váš blog/report z nějakého závodu? Ozvěte se na info@extremnizavody.cz a domluvíme se!