Vydřený bronz (Wenger Czech Adventure Race)
Třetí den závodu si vybírá svou daň. Plíce zoufale lapají po dechu a každé šlápnutí do pedálů je soukromým peklem. Na kamenité cestě skáče bajk ze strany na stranu, ramena odmítají tlumit neustávající nárazy a pot vydatně prosoluje odřenou a spálenou kůži. Každý z nás by dal cokoliv za možnost zastavit, padnout na prohřátou zem a přestat nutit zbité tělo k dalšímu pohybu. Přesto jedeme dál. Hledáme každý zbyteček sil, každou poslední kapku motivace, každou skrytou rezervu, která nás posune dopředu. Kdesi před námi, s dvěma hodinami náskoku, se do cíle řítí tým Salomon/Suunto, jist si pohodlným náskokem. Jenže nikdy není po všem, dokud opravdu není po všem, takže klopím hlavu nad řídítka a bezohledně nutím tělo k rychlejšímu pohybu. V tomhle souboji o bronz jsme ještě neřekli poslední slovo.
Poslední možnost utéct
Definice závodů typu Adventure Race zmiňuje kombinaci různých sportů typu trek, kolo, lezení, voda a in-line brusle, kde čtyřčlenné týmy s minimálně jednou dívkou překonávají vzdálenosti přesahující 400 kilometrů. Ve skutečnosti jde o naprosto bizarní kombinaci masochismu se snahou dokázat sobě i okolí, že daný jedinec je dostatečně šílený na to, aby udělal úplně cokoliv. Došel jsi závod a neměl jsi halucinace, nezvracel jsi z vyčerpání nebo nemáš nohy rozbité do krve? Pak jsi v závodě neodevzdal dost. Taková je filosofie adventure racingu, pro veřejnost samozřejmě přibarvená komentáři o poznávání přírody, překonávání sebe sama, týmovém duchu a podobných poetických pentličkách.
Není mi proto úplně jasné, co vlastně na startu letošního českého AR dělám já, od přírody kavárenský povaleč a milovník dobré pohody. Než abych ale pokračováním v podobném sebezpytování oslaboval svou už tak chabou morálku, raději se rozhlížím po svém týmu, čekajícímu na start závodu v západočeské Kadani. Letos to vypadá slibně, mapaře a kapitána týmu nám dělá Pája, outdoorový nadšenec s bradkou a vizáží sádrového trpaslíka, podmínku na dívčí část týmu splňujeme díky Lucce, se kterou jsme si už pár závodů střihnuli a záda by nám měl jistit Kutišátko, kouzelník co se kol týče. Proti nám stojí nějakých dvanáct týmů, z toho dva zahraniční. Před námi je potom zhruba 450 kilometrů, které v optimálním případě dáme za nějakých šedesát hodin. Alespoň takový je plán, který v budoucnu tvrdě narazí na neúprosnou realitu.
Jaký jsi to chodec, když ti chybí bodec!
„Three, two, one, go!“, zazní od organizátorů a dav závodníků vyráží na desetikilometrový orientační běh, který je první disciplínou závodu. Pohodový klus komplikuje jen neuvěřitelné vedro, které mění vypitý ionťák na pot bez toho, aby snad jen trochu osvěžil vysušený organizmus. No nic, doufám, že bude lépe (nebude) a běžím dál. Dokonce si zkusím drobnou frajeřinku a ve chvíli, kdy na jednu z kontrol dobíháme spolu s repre týmem Czech Adidas Terex, zkouším zasprintovat. Na tempo dlouhonohého Filipa Šilara to ale stačit nebude a rugbiový skok po nohou se také nedaří. Nevadí, dostanu ho jindy, slibuji si pošetile.
Hodinka a kousek prologu uběhne jako voda a je čas začít seriózně závodit. Orienťák dobíháme někde v polovině a vyrážíme na padesátikilometrový trek, podle organizátorů spíš obtížnější. „Takže co tu máme, vrchol, hrad, rozhledna, hrad, vrchol, vrchol…“, čte znechuceně soupisku kontrol Lucka, zatímco Pája naviguje na první z nich.
Popisovat podrobnosti následujících hodin nemá příliš smysl, navíc čeština má jen omezený počet sprostých slov. Co ale ve vší slušnosti prozradit můžeme je to, že jsme se spolehlivě vyškrábali na každý jeden kopec v kraji a stejně poctivě z něj potom byli nuceni sestoupit až do údolí. Na čele závodu se zatím usazuje tým Wenger/Estim/OpavaNet, jehož jádro tvoří orientační bratrstvo Skripník+Skripník. Co vím tak z hlediska běhání jsou naprosto šílení, chvíli se proto bavím představou, jak oba nezadržitelně pádí vepředu a za nimi na laně, s děsem ve tváři, zoufale brzdí patami o asfalt Dejna Odvody. Pak už ale prohrávám s bodajícím sluncem na body a zbytek treku řeším otázku, zda omdlít, nebo zvracet.
Too sexy for your climbing
Každé trápení má ale svůj konec a se soumrakem konečně dorážíme na břeh Ohře, kde rychle doplňujeme energii v nejbližším bufetu a vyrážíme na 25 kilometrů noční vody, zpestřené uprostřed skalním lezením.„Kámen, kámen!“ „Kde, kde?!“ Prásk! Kajakářské duo Pája a Lucka nabízí při noční jízdě množství zábavy, kdy se jejich kánoi daří najet na valnou většinu všech dostupných kamenů a všechny tyto Titanic-style střety výživně okomentovat.
„Na téhle straně se dají vylézt tři cesty, pak půjdete slaňovat, na druhé straně by potom měly jít vylézt cesty dvě. Zbytek zatím nikdo nedal“, upozorňuje nás organizátorka ve chvíli, kdy se soukáme do sedáků. Je to dost podstatná informace, každý tým leze osm cest, přičemž každá nevylezená znamená trestný okruh zahrnující i dvojí plavání přes řeku. Dáváme velmi slušných pět cest, zbytek je skutečně určen nějakým pavoukům, schopným udržet se na hladké skále. Nechápu úplně smysl toho, postavit 7+ cesty na místo, kam dorazí závodníci unavení a v noci, ale nechávám přemýšlení slonovi a odbývám si své trestné okruhy. S malou estetickou kulturní vložkou, kdy celý náš tým minimalisticky dodržuje literu pravidel a na běhání si skutečně nechává pouze rozlišovák a boty. Případné poznámky dobře se bavících děvčat hlídajících lezení přičítáme pouze a jedině tomu, že voda byla studená.
Smrt není vykoupení
Vyšlapat si na bruslích deset kilometrů do ostrého kopce a potom si jej pěkně seběhnout zpátky nás samozřejmě nemůže zbrzdit v rozletu, navíc v krásném ránu nového dne. Zároveň se dozvídáme, že pozici na prvním místě dle očekávání přebírá tým Berghaus s adventurovými ikonami typu Tomáše Petrečka. Tím nechci říct, že by ho nešlo porazit, ale jako nejspolehlivější metodu bych viděl navštívit ho ve spánku s násadou od krumpáče. My v každém případě poprvé sedláme bajky a vyrážíme na 120 kilometrů dlouhou objížďku po okolních vrcholech. Ke slovu poprvé přichází i tahačky a nám pomalu začíná tuhnout úsměv na tváři. Voda se stává cenným zbožím a jedna křeč střídá druhou.
„Tak, a má to za sebou. Skončila na hřbitově“, morbidně komentuje Kutišátko ležící Lucku, která bystře využila otevřených vrat a zabočila tam, kde tušila kohoutek s vodou. Teď tiše odpočívá na zeleném pažitu s rovem pod hlavou, obklopena chladnými náhrobky a barevnými svícemi. Takřka idylický moment a také připomínka jednoho z murphyho pravidel extrémních sportů: Extrémní sporty jsou takové sporty, při nichž jde o život. Při každém sportu jde o život, ale v případě extrémních sportů se to ani nezatajuje.
Krize!
Pozdě odpoledne pak dorážíme znovu do depa a balíme na druhý velký trek, kde se, jak velmi správně tušíme, bude lámat chleba. Dalších padesát kilometrů přes druhou noc, s vloženým Bolsovým krosem a bruslemi. Prostě lahůdka.
„Sadista, ten chlap je normální sadista. Určitě měl smutný dětství, teď se za to mstí ostatním. Nesnáším ho, nesnáším tenhle závod, a hlavně nesnáším vás“, ozývají se někde ze skály nade mnou vzteklé lucčiny výkřiky. Proklínání pokračuje další hodinu a půl, během které se doslova probíjíme trasou Bolsova krosu, jehož stejnojmenný autor využil všech skalek, kopců, strání a přírodních překážek, které našel, aby s jejich pomocí ze závodníků vyrazil poslední zbytky sil i morálky. Druhá noc si navíc bere svou daň i co se spánku týče. Lucčin obličej postupně přechází do šedé barvy a úsměv získává velmi nepřirozený nádech, Kutišátko našlapuje čím dál hůř a občas se ozve i zašustění platíčka brufenu. Stále častěji připínám některého z nich na tahačku a postup kupředu se začíná měnit v kalvárii. Síla a energie se vypařily, vysálo je z nás pražící slunce a desítky zatím absolvovaných kilometrů, dopředu se hýbeme už jen z pouhé tvrdohlavosti, z pyšného přesvědčení o tom, že závody tohoto typu se nevzdávají.
Není po všem, dokud není po všem
„Takže situace je následující“, shrnuje nad čtyřmi panáky kofeinem nabitého Brutusu Pája. Po prvních deseti kilometrech druhé cyklo etapy, kdy každý z nás usnul nejméně dvacetkrát a naše průměrná rychlost dosáhla kolosálních sedm kilometrů v hodině, jej náš kapitán naordinoval svému týmu jako snídani do nového rána.„Salomoni na nás mají náskok dvě hodiny, před námi je přes sto kilometrů kola a nějakých patnáct dvacet orientačního běhu. S trochou štěstí máme na to je stáhnout. Takže jdeme na to!“ Motivační řeč ve stylu Lt. Aldo Raina z Hanebných parchantů zabírá a my za to začínáme tahat pěkně zostra. Napumpovaní adrenalinem ždímeme z bajků co snesou a z kopce i do kopce držíme tempo. Kde je aspoň náznak cesty tak šlapeme, kde není ani ten náznak, projíždíme silou. Už vím, jaký je to pocit být členem smečky ohařů, dusat po stopě, cítit nadšení z toho, že brzy ochutnám krev, že brzy strhnu svou kořist k zemi.
Do depa dorážíme strhaní jako borůvky, ale jen zhruba půl hodiny za bronzový týmem před námi. „Vemte si hodně baterek, budete tam dlouho“, trousí jeden ze Skripníků ve chvíli, kdy kolem něj přebíháme. Je půl deváté večer, před námi náročný orienťák a pokus o závěrečnou stíhačku. Předvádíme extrémně rychlé depo, díky kterému na druhou stranu zapomínám čelovku a ani s jídlem to není moc slavné, a vyrážíme do terénu. Právě spěch je pak vinen i pochybením, na které nejsem příliš pyšný, kdy zapomínám poslat sms s časem našeho týmu a Salomoni před námi tak mohou jen zhruba odhadovat, jak daleko jsme za nimi.
Štěstí v neštěstí
„Kastrace, jednoznačně kastrace“, shodujeme se v týmu na tom, co by bylo vhodné provést se stavitelem tohoto údajně patnácti kilometrového orienťáku, na kterém jsme už šestou hodinu. Tentokrát nejsme naštvaní pouze z únavy či obtížnosti disciplíny, vztekáme se kvůli tomu, jakým způsobem je postavena. Mapa zjevně nesedí měřítkem, kdy vzdálenosti jsou výrazně větší než by měly být, navíc je stará a neodpovídají ani porosty. Uprostřed noci se tak hledání nepříliš zajímavých kontrol typu kámen, hromada kamení nebo jáma mění ve frustrující a nekonečnou záležitost. Tady se stavitelé trati rozhodně nepředvedli.
Jenže právě problematický orienťák se stává naší záchranou. Když už vůbec nedoufáme v možnost bojovat o třetí místo a jsme v zásadě smíření s tím, že Salomoni už dávno popíjí v baru v depu, dostávají události pořádný spád. Na předposlední kontrolu, kreslenou uprostřed vzrostlého lesa, dorážíme s nějakým dalším týmem! Vidíme čtyři čelovky přibíhající z dálky a najednou jsme zpátky ve hře. Pája, dosud mapící spíše v polospánku, bleskově procitá do zmatené střízlivosti, v hektické snaze najít kontrolu se pak snaží vyrazit na tři směry zároveň. Chvíli předvádí cosi na způsob Tance svatého Víta, po několika vteřinách ale získává na koordinaci a vyráží na jih.
Je jasné, že kdo najde tohle kontrolu, vyhrál, protože do cíle je to posledních pár kilometrů. Zoufale proto pádíme krajinou, vidíme, že konkurenční tým, ve kterém tušíme Salomony, hledá o něco výše. Stresující minuty ubíhají, probíjíme se křovím, hledáme na více či méně pravděpodobných místech a nakonec úspěch! Více citem než podle mapy, protože kontrola na místo v lese leží na louce, se Pájovi daří oranžovo bílý lampion najít.„Zhasněte, zhasněte“, syčí freneticky Kutišátko a my sebou po stylu severoamerických indiánů hážeme o zem, zhasínáme všechna světla a plížíme se pryč, okolo dosud hledajících Salomonů. O pár set metrů dál se noříme do lesa a vyrážíme zobnout poslední kontrolu. Když z ní potom razíme směr depo, vidíme blížící se světlušky blikaček našich pronásledovatelů. Jenže cílová brána je dva tři kilometry vzdálená, už není nic, co by nám mohlo cenný kov vyrvat z rukou.
Na vlně euforie a nadšení pak dorážíme do depa, skáčeme do bazénu a za zvuku české AR hymny „stand up“, broukané per huba organizátory, polykáme první sladké doušky cílového šampaňského. Dnešek patří Lenochům!
