Winterman 2016 – náročný ironman s cílem na Ještědu
To napětí jde skoro krájet. Rozhovory jsou až přespříliš nucené, smích nervózní, gesta rukou uspěchaná a nepřesvědčivá. Je půl čtvrté ráno a pětatřicet závodníků se snaží přesvědčit sama sebe, že nočních osm kilometrů ledovou vodou Labe je jenom řadovou disciplínou trochu netradičního železného muže, Wintermana. Moc to nefunguje. A to v parníku, který nás veze z Děčína na start plavby, je dost testosteronu, svalů a tetování na jednu kompletní rotu cizinecké legie.
A pak jsem tu já. Na sobě tolik vrstev neoprenu, že nemůžu dýchat, natož se pohnout. Je to ale jedno. Jak vysvětlují organizátoři, proud teče tak rychle, že v zásadě stačí splývat, nezmrznout a v rychlosti nenarazit hlavou do některé z desítek kovových bójek, kterých je řeka plná. Uklidňující informace vzhledem k tomu, že poplaveme potmě a já mám tmavé plavecké brýle.
Vůbec celý Winterman má blíže k survivalovým outdoorovým závodům, než ke klasickému ironmanu. Plavání (8,2 km) je v noci a v řece, ve vodě teplé asi deset stupňů. Trasa kola (180 km) se klikatí mezi kopci, postupně nabere 4000 metrů převýšení a skončí na ranči Malevil na dohled od Liberce. Prubířským kamenem je potom maraton, který po 43 km běhu a 1500 metrech převýšení končí na Ještědu. Organizátoři přitom zajišťují podporu jen v tranzitních stanicích mezi jednotlivými disciplínami, občerstvení a podporu v průběhu závodu si závodníci zajišťují sami pomocí svých podpůrných týmů.
„Start“, křičí kdosi. Poslepu skáču do vody, ledová voda mi vyráží dech. Hrabu se nad hladinu, před sebou vidím balík závodníků, jak ladným kraulem mizí kdesi v dálce. Každý za sebou táhne průhledný vak s gps trackerem, píšťalkou a blikačkou. Poetická podívaná, aspoň prvních pět minut, než mi narudlá světýlka zmizí z dohledu. Pomalu si zvykám na studenou vodu a rekapituluji situaci. 1) Postupně vychládám, životně důležité orgány mi odejdou zhruba v polovině distance. 2) Přes brýle nevidím. Jednak mi do nich teče voda, jednak jsou tmavé. Takže je jen otázkou času, než to nabořím do bojky a rozšplíchnu si hlavu jako meloun. 3) Neumím plavat kraulem a prsama to nejde – všechen ten neopren mi zvedá nohy nad vodu tak, že s nimi nejde zabírat. Vzato kolem a kolem, už mi bylo lépe.
Jenže okolo není nikdo, koho by mé stesky zajímaly. Takže ignoruji rostoucí nepohodlí a plavu, jak se dá. Tmavá noc je vlastně uklidňující, ruší ji jen rytmické nádechy a občasný šepot vody. Mám celý mikrokosmos pro sebe, jsem svým pánem uprostřed ledového vodního obětí. Pryč jsou ostatní závodníci, závodní nervozita, napětí. Občasná kontrola od hlídkujících kajakářů mě možná spíše ruší, vytrhává mě z mého polokomatického snění.
Trochu ke svému vlastnímu překvapení dorážím po hodině deset do cíle. Osvícené hrady po obou stranách řeky a obrovský oheň na břehu osvětlují zmatenou scenérii. Jeden podchlazený závodník po druhém se snaží vylézt z řeky, svaly neposlouchají, těla padají zpět do vody. Životní i závodní support v podobě mé ženy mě táhne depem k připravenému oblečení a kolu, poslušně se nechám vést. Během devíti minut mám v sobě rohlík a vývar, na sobě místo neoprenu cyklodres a malý kužel předního světla mi ukazuje cestu vpřed. Až budu později rekapitulovat výsledky, s překvapením zjistím, že přírodní podmínky takřka smazaly rozdíly v plavecké technice mezi závodníky, celý peleton se vešel do dvaceti minut.
Kolo je krásné a dlouhé. Šluknovský výběžek jsou pravé Sudety. Úzké cesty, kopce, opuštěné vesnice, v nichž se lidé sejdou podívat i na otočku kloubového autobusu. Mlha teče mezi kopci a všechno spí. Jen já nespím. Ukrajuji kilometr za kilometrem, vedený malou šipkou GPS. Nikde nikdo. Možná proběhla světová válka a já jsem poslední člověk (a cyklista) na světě. Bude trvat nekonečných 180 kilometrů, než zjistím, že se organizátoři a ostatní závodníci vypařili v žáru nukleárního konfliktu? „Jak je vám? Máte vlastního supporta? Nepotřebujete něco?“, vyrušuje mě z rozjímání podpůrný tým jiného závodníka. Musím vypadat hodně zle. Přitom mé občerstvovačky patří k těm nejbohatším, jen těžko může kdo soupeřit s mým výběrem vývarů, čajů, tyčinek, gelů, rýžových koláčů a obloženého pečiva, které mi v pravidelných intervalech Miška připravuje ke krajnici. „Nikdy to nebylo lepší“, lžu jim i sobě do očí a šlapu dál.
Podmínka podpůrného týmu je zajímavým specifikem závodu. Nejprve jsem ji považoval za snahu organizátorů ušetřit za občerstvovačky. Během dlouhých předstartovních příprav a samotného závodu jsem změnil názor. Tradičně hraje manžel, manželka či přátelé pasivní roli, kdy hodiny čekají kdesi v cíli závodu, aby po příjezdu závodníka zatleskali a jelo se domů. Tady je závodník na schopnostech svého týmu závislý, do cíle běží ruku v ruce a těžko nakonec říct, kdo protnutí cílové pásky dal více snahy a vůle.
Stoupající slunce ohřívá krajinu i mou omlácenou tělesnou schránku. Na každé větší křižovatce na mě vesele mávají dobrovolníci, tleskají a ukazují cestu. Jejich nadšení je nakažlivé, skoro zapomínám, že jsem to před chvíli chtěl pořádně rozjet z kopce a najet do zdi, abych si ukrátil utrpení. Nechci jim zkazit radost, tak asi dojedu až do cíle. Celkově je přístup organizátorů a dobrovolníků na tomto závodě zarážející; buď jsou tak veselí a vstřícní od přírody, nebo jim někdo nasypal něco do čaje. Radši budu pít jen ze svého.
Celkově bych rád viděl rozpočet celého závodu. Dlouho jsem neviděl takto profesionálně a do detailu zorganizovanou akci, z šesti tisícového startovného se rozhodně nemohla dát pořídit. Posmutnělý příběh na úvodní stránce akce ale leccos vysvětluje.
„Jak to vidíš s během?“, ptá se Miška v depu, když po sedmi a půl hodinách sesednu z kola. Dobrá otázka. Maraton je dlouhá vzdálenost, natož se závěrečným výběhem na Ještěd. Mohl bych to pojmout konzervativně, vyběhnout pomaleji a stupňovat tempo. Nebo vyběhnout svižně a zkusit to udržet. Chvíli dumám, pak si uvědomím, že nejsem Vabroušek a že mám jen jedno běžecké tempo, které uplatňuji na jakoukoliv vzdálenost v jakémkoliv stavu. „No…prostě…dám si tuhle ten rohlík a pak poběžím. Kdybych upadl a nemohl se zvednout, přejeď mě autem, ať se mi lidi nesmějí“. Nečekám na reakci a radši vybíhám. Respektive se vykulhávám z depa – první deset kilometrů bude snahou rozhýbat tělo poničené cyklistikou. Mám běžecké boty, které jsou mi o číslo menší, špatná volba. Vycházel jsem z předpokladu, že stejně poběžím pořád do kopce, tudíž se mi prsty nebudou cpát do špiček, tudíž budu v pohodě. Tuhle teorii si připomenu, až mi doma slezou nehty.
Maraton jde až podezřele snadno. Běží se krásně. Polykám náhodná množství prošlých kofeinových tablet, zajídám to rýží a obloženými rohlíky. Prostě si běžím, nemám ani hodinky, ani tepák, a jsem za to rád. Z dálky na mě shlíží Ještěd, ale nebojím se ho. Běží se krásně. Celý závod je najednou hrozně jednoduchý. Velký kopec, malé krůčky, neustat v běhu. Nechávám za sebou jednoho závodníka za druhým; je mi líto, že se jim také neběží tak krásně. Ze slunce už je jen velká rudá koule těsně nad obzorem. Přidává se ke mně Miška, je to už jen kousek. Je mi to skoro líto, proč zastavovat, když běžet je o tolik lepší? Ale zaznívá zvon a my probíháme branou, už jsme na samotném vrcholu. Po čtyřech a půl hodinách běhu stojíme v cíli, šero houstne, strojek, který s námi pohyboval kupředu, jede na prázdno. Trochu nerozhodně přešlapujeme, přijímáme díky a gratulace. Už není o co se snažit, euforie se mísí s prázdnotou.
Jdeme na večeři. Winterman skončil.
Alespoň pro letošek.
Foto: Jiří Januška